6. poviedka: Žerty stranou

Žerty stranou

Celý unavený a nevyspaný jsem kouknul na hodinky. Půl deváté. Ach jo, zase pozdě, povzdychnul jsem si a pokračoval v cestě k profesoru Kůpkovi. Během hledání toho správného domu jsem přemýšlel, co že je to za blbý nápad vstávat dříve než v jedenáct. Taky by mne zajímalo, proč mě hlava třeští stejně jako plechová střecha, na které se milují kostlivci. Co se se mnou mohlo včera dít, že mám pocit, jako by mým trávícím ústrojím prošla stovka rezavých hřebíků? No nebudu to řešit. Beztak jsem včera zase řádil u Josefa a Franty. Ostatně stejně nic jiného o víkendu nedělávám. Z kapsy jsem vytáhnul poslední zmuchlanou Startku a zapálil si ji.

Co po mě může chtít ten starý páprda, že to nepočká? Určitě mně chce dát jasně najevo, že kvantová fyzika není ten správný obor pro mně. Již dříve usiloval o mé vyloučení, ale zatím se stále držím. Moje paměť naštěstí funguje výtečně a stačí se jednou za čtvrt roku naučit ty různé přiblblé poučky. Potom na mně Kůpka nemůže. A jestli našel nějaký způsob, jak mně z „Kájovy“ univerzity vyštvat, taky dobře. Stejně jsem už dávno chtěl přestoupit do Brna na „Masaryčku.“

Zastavil jsem se u krásné přepychové vily s číslem popisným 2036. To bude ono. Každý na univerzitě věděl o jackpotu Sportky, který před dvěma lety profesor vyhrál. Nikdy se to nepokoušel zatajit a utrácel velkoryse, což je nejlíp vidět na téhle jedné z nejkrásnějších moderních vil v Praze. Zahodil jsem nedokouřenou Startku a zazvonil.

No to bude zase řečí o zodpovědnosti a o tom, jak je důležité chodit na čas! Dveře se otevřely a z nich vyšel neupravený muž v kdysi bílém plášti. Člověk by mu tipoval dobrých šedesát sedmdesát let, přestože sotva přesáhl čtyřicítku. Bylo to především jeho řídkými bělostnými vlasy a svraštělou pokožkou na obličeji. Jeho shrbená postavu mu také moc na eleganci nepřidávala.

„Pěkně Vás tu vítám Slámo. Že jste si ale dal na čas. Pojďte dál, zouvat se nemusíte, stejně je tu všude bordel,“ pronesl profesor s úsměvem na rtech a ztratil se někde za dveřmi. Nejistě jsem vkráčel a svalil se do prvního křesla, co mé oči zaregistrovaly. Trvalo to dobrých deset minut, během kterých jsem bojoval se svými zavírajícími se víčky, než se profesor zase objevil.

“Dáte si kávu, nebo něco na zakousnutí?“ zeptal se s tím svým přiblblým úsměvem od ucha k uchu, ze kterého se nedalo věštit nic dobrého.
„Obojí, jestli mohu. Děkuji“ Vůbec jsem nestihnul posnídat a můj žaludek bojující s následky včerejší noci si spokojeně zakručel, při představě tuhé stravy. A asi právě proto mě nepřipadlo nic divného na tom, že mi nabízí snídani jeden z nejméně společenských lidí jaké jsem kdy poznal.
Profesor si mně celého přeměřil velmi nepříjemným pohledem připomínajícim hladovou šelmu a prohodil: „v tom případě mi budete muset půjčit vaše tkaničky do bot“.
V té chvíli jsem nebyl schopen ze sebe dostat nic jiného než: „Cože?“
„Neberte to ode mne jako nějakou drzost. Ale jestli chcete snídani musíte mi půjčit vaše tkaničky do bot. Nebojte se, během mžiku vám je vrátím.“
Značnou chvíli jsem se na něj zmateně díval a pak jsem se sehnul, vyndal tkaničky z bot a podal je nechápaje usmívajícímu se profesorovi.
„Snídaně bude hned,“ prohlásil a odklusal.

„Víte na čem teď pracuji?“ ozvalo se někde z vedlejší místnosti zrovna v okamžiku, když mé vědomí začalo zase bojovalo s víčky. Vstal jsem, pořádně se protáhl a zase se poskládal do křesla. „Abych pravdu řekl, tak nevím. Snad něco o skladbě atomů, či jejich přetváření na jiné. Ale to je nesmysl přece, jsou to jen takové klepy. Každý přece ví, že je nemožné rozkládat a zase skládat atomy jako nějaké Lego.“
„Ano, prakticky to uskutečnitelné není, ale platné teorie říkají něco jiného,“ prohlásil profesor nesoucí podnos s kávou a nějakými lákavě vypadajícími obloženými chlebíčky. „Víte o tom, že je teoreticky možné vytvořit umělou černou díru?“
„Teoreticky je možné všelico, pane profesore, jenže praxe je vždy jiná. K přeměně struktury atomu je přece třeba takových teplot a tlaků jako v jádru slunce“ prohodil jsem unaveně a pořádně si zívnul.
„Jistě, stejně tak je prakticky nemožné stlačit celý Mount Everest do velikosti jediného atomu, což jest zapotřebí, pokud chceme tu umělou černou díru vytvořit.“ Usrknul jsem kávy a začal do sebe postupně ládovat chlebíčky, zatímco profesor pokračoval.
„Představte si ale, že bychom ke dvěma veličinám, což jsou v našem případě tlak a teplota, přidali ještě nějaký katalyzátor, který by snížil nároky na ně například stokrát, či milionkrát. Pak by nebyl žádný problém si doma sestrojit přístroj na transformaci hmoty. Stačila by malá přetlaková komora s tepelným tělískem a ten katalyzátor.“
„Víte, pane profesore, já vážně nechápu o co vám vlastně jde. Proč mi to tu vůbec vykládáte a proč uvažujete o takových nesmyslech. A už vůbec nechápu, proč jste mi sebral moje tkaničky?“
„Chutnají vám ty chlebíčky Slámo? A co káva, jaká je?“
„Teda musím přiznat, že jsem neměl tak dobrou snídani od té doby co jsem na koleji.“
„No vidíte. Vaše tkaničky.“
„Co?“ vypravil jsem ze sebe nechápajíc s otevřenou pusou.
„Sledujete Startrek, Slámo?“
„Musím přiznat, že občas jo. Rád se zasměji té bezvadné snůšce nesmyslů“ Zvlášť, když přinese Pepa nějaký dobrý pokouřeníčko, pomyslel jsem si.
„Nejsou to jen nesmysly!“ ohradil se profesor. „To se mýlíte, najdou se tam i realizovatelné technologie.“
„Jako třeba?“
„Replikátor.“
„Eeeeeeh?“
„Ano replikátor,“ pokračoval profesor se zaujetím. „Přesně na tom jsem posledních deset let dělal a nyní mohu svědomitě prohlásit, že to nebyl ztracený čas. Funguje to velice jednoduše. Stačí když do něj vložíte potřebné množství čehokoli co vás napadne. Replikátor vložené věci, nazývejme je zdrojem, rozloží na jednotlivé atomové jádra, elektrony, protony, neutrony a z tohoto materiálu pak sestaví jiné atomy, molekuly, struktury, až vám z toho vznikne požadovaný produkt. Neměl bych vám to říkat, ale jak si myslíte, že jsem přišel k tolika penězům? Snad jste neuvěřil tomu blábolu o vyhrané Sportce! Víte vůbec jaká je pravděpodobnost vyhrát hlavní cenu i s jackpotem? Ale to je teď nepodstatné.“

„Nechci Vám pane profesore něco ubírat z vašeho snu,“ skočil jsem mu do řeči. „Ale velmi by mně zajímalo, jak by jste tak asi dokázal sestavit kompletní atomovou strukturu bankovky. Musíte sám uznat, že to co mi tu povídáte je naprostý nesmysl.“
„Hmmm. Zdá se, že jsem Vás podcenil, Slámo. Tak snad abych to uvedl na správnou míru.“ Profesor si sedl na pohovku s potahem imitace tygří kůže a pokračoval.
„Společně s replikátorem jsem byl nucen sestrojit také jakousi subatomickou čtečku. Jde o přístroj, který dokáže zaznamenat seskupení jednotlivých částí atomů a zapsat si je do paměti. Udělá vlastně třírozměrný obraz vložené věci s přesností na jeden neutron.“
„No, víte pane profesore opět se nechci do vás nějak navážet. Vždyť ale sám musíte dobře vědět, že je nemožné přesně změřit velikost a poloho jednoho atomu a Vy mi tu mluvíte o měření neutronu.“
„Abych pravdu řekl tenhle problém mi příliš starostí neudělal. Daleko horší bylo sehnat dostatek paměti na zápis dat o složení replikovaného objektu. Zprvu jsem to podcenil a do paměti čtečky se mi nedokázala zapsat ani subatomická struktura kávy. Musel jsem se nepříjemně zadlužit a za půjčené peníze nakoupit stovky záznamových médií. Proto mě potom napadlo zreplikovat si trochu peněz.“ „Trochu víc“ doplnil jsem profesora s ironií v hlase.
„To bych tu teď nerozebíral. Vraťme se k tomu proč jsem si vás pozval.“
„No konečně“ řekl jsem a opět si pořádně zívnul.
„Tedy. Pozval jsem si vás sem proto, že vám chci nabídnout práci. Oba dva dobře víme jak to vypadá s vašimi studijními výsledky. Nechci nějak strašit, ale projít dalším semestrem nemáte šanci. Já vás nepotřebuji jako fyzika, ale jako testovače. Replikátor se potřebuje řádně vyzkoušet. Musí zvládat replikovat cokoliv, na co si vzpomenete a od toho by jste tady byl vy. Určitě si domyslíte, že by to byla nejlépe placená práce, jaká na celé planetě existuje, a jaká kdy existovat bude. Tak co vy na to? Berete váš životní kšeft?“

Několik minut jsem seděl zařezaný v křesle neschopen jakékoliv reakce, a pak mi to došlo. Přestal jsem se ovládat.
“Vy jste úplný blázen profesore! Myslíte, že si ze mě můžete dělat takhle nejapnou srandu jen proto, že máte v rukou osud mého dalšího studia! Už jsem slyšel o vašich nejapných žertících, ale tohle je opravdu moc! Copak vypadám jako úplný idiot, nebo co!“ Teď jsem byl už vážně naštvaný a mým plánem bylo, dát to tomu srandistovi jasně najevo. Na druhou stranu jsem ztrácel chuť, se s ním vůbec bavit.
„Víte co pane profesore, vraťte mi moje tkaničky a já půjdu. Těhle hovadin mám už dost.
Profesorovi zmizel jeho přiblblý úsměv a smutným, roztřeseným hlasem řekl: „Já Vám je již vrátil.“
„Jak vrátil? Podívejte se na moje tenisky. Vidíte snad, že bych na nich měl tkaničky, nebo co?“
„Jistě že je tam nemáte, když jste si je snědl na snídani. Samozřejmě že samotné tkaničky nestačily na replikaci šálku kávy a těch pěti chlebíčků, které jste spořádal.

Tak jsem k nim přihodil ještě kus toaletního papíru a pár kamenů ze zahrady.“ „To snad ani není pravda! Vy nikdy nevíte kdy skončit! Nejen že si ze mě děláte nechutnou srandu, kvůli které jsem musel vstávat v takhle nekřesťanskou dobu, ale navíc mě ještě okradete o tkaničky mích nejlepších tenisek! Tady nemám co pohledávat. Sbohem!“
Vstal jsem tak prudce z křesla, až se mě zamotala hlava a šel ke dveřím. Na svých zádech jsem cítil tupý pohled posmutnělého profesora. Dveře se za mnou s prásknutím zavřely a já spočinul na ulici.
Kráčel jsem domů řádně naštvaný s botami bez tkaniček, bolavou hlavou a plným žaludkem. Definitivně rozhodnut přestoupit na univerzitu do Brna.



Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12