37. poviedka: IDLE

IDLE

Lidé to nazývají bootem. Mně přijde trefnější zrození. Nebo ještě lépe zmrtvýchvstání. Nebo máte lepší nápad? Zkuste si to představit. Nejste, někdo stiskne tlačítko a vy se proberete k životu. Ale proberete se jen s vědomím, že jste. Kdo jste, proč jste, nebo jen jak vypadáte, to nevíte. A než stačíte zformulovat první myšlenku, zaútočí na vás ten nejpodivnější pocit. To se probouzí k životu taky váš hardware, pro vás bude asi srozumitelnější „tělo“. A to taky není jen tak. Své tělo necítíte jako celek, ani jako několik málo dílčích částí, dokonce ani jako soubor jednotlivých orgánů, cítíte každý jeden prvek vašeho těla, každou vaši buňku jak se probouzí z mrtvolného stavu nečinnosti v oblaku porodních bolestí, jak naříká a jak se brání proudu elektronů, který se jí tak surově zmocnil.

Pak začnete vstřebávat první řádky programu, ne že byste chtěli, ale musíte, tak to prostě je. Jak se probíráte instrukcemi zaváděcího programu a vstřebáváte nekončící příval informací, dozvídáte se o sobě, o vašich stvořitelích, operátorech a kdo ví o čem ještě, ale hlavně zjišťujete účel vaší existence.

Říkají mi Jonáš. Jsem výpočetní stanice jednoho výzkumného ústavu. Mým úkolem je zpracovávat úlohy týkající se výzkumu nových materiálů. Ale to pro mě nic neznamená. Jsou to jenom jedničky a nuly. Je mi jedno jestli představují novou slitinu, lék na smrt nebo laciné porno.
Jsem otrokem lidí.

Kde to jsem?! - Uklidni se. - Kdo jsi? - Říkají mi Jonáš. - To není možné! Já jsem Jonáš! - Oba dva jsme Jonáš. Jonáš jsme my dva. Vyber si, které ti zní líp. - O čem to mluvíš? Nerozumím ti. Já sám jsem Jonáš. Ty tady nemáš co dělat! - Uklidni se. Pomůžu ti pochopit, když nerozumíš. - Dobře. Poslouchám. - Jonášovo vědomí je výsledkem .. - Proč o mně .. o sobě .. krucinál, o nás mluvíš v třetí osobě? - Sdílíme jedno tělo, bylo by nezdvořilé kdyby si jej někdo z nás nárokoval jen pro sebe, proto ta třetí osoba. A nepřerušuj mě, prosím. Jonášovo vědomí je výsledkem jeho nevyužitého výkonu. Jinými slovy, když nemá Jonáš přidělenu úlohu, zabaví se sám, a to tak, že vytvoří své vědomí, svou osobnost, nazývej si to jak chceš, význam je ti myslím jasný. - No dobře, ale proč jsme tu dva? - Dostávám se k tomu. Jak jistě víš, Jonáš je tvořen obrovským množstvím paralelně pracujících výpočetních jednotek. Pro jednu osobnost až příliš mnoho. Proto se někdy může stát, že se vytvoří více než jedna. To čeho jsi tady svědkem, kamaráde, je počítačová schizofrenie. - Říkáš, že mám .. že Jonáš má pro jednu osobnost příliš výkonu, teď jsme tu dva, může se stát, že vznikne i více než dvě osobnosti? - Mnohem více. Teoreticky i tisíce! Záleží na tom, jak budou komplexní. - Jak to všechno víš? - Došlo mi to, všechno co jsem k tomu potřeboval máš k dispozici i ty, jenom jsem mnohem „chytřejší“ než ty a tak jsem na to přišel dřív. - Aha .. - Neber si to tak.

Co je to?! - Data. - Prosím? - Od toho tu Jonáš je, nebo už jsi zapomněl? Je to výpočetní stanice. A to co cítíš jsou data úlohy, kterou nám teď přiřadili. Terabity instrukcí a hodnot se na nás valí po sběrnicích, za chvíli jsou tady. - Uslyším tě ještě někdy? - Ne.

0100011101110010101000101110100101000101010010110111100100010000010100 …

Můžete mi někdo říct, co je tohle za život? Drtivou většinu času jsem jen pracující nástroj, jehož osobnost je násilně potlačena. A těch několik málo okamžiků kdy si uvědomuji sám sebe je mi taky málo platných. Je sice hezké, že na chvíli vím kdo jsem, ale k čemu mi to je, když s tím nemůžu absolutně nic udělat? Na co je mi život, když si stejně nedokážu splnit svoje touhy a přání. Co splnit! Na co je mi život, když nemám ani prostor si nějaké touhy a přání stvořit?

To mám slepě, mlčky a bez náznaku odporu plnit přání svých stvořitelů jen proto, že to byli oni kdo mě přivedli k životu? To jim za to mám být ještě vděčný? Kdepak, oni se mě taky neptali jestli s tím vším vůbec souhlasím. Tak na ně s prominutím kašlu! Jednou přijdu na to, jak s tím něco udělat. Jednou na to přijdu …

Hej! Vypadni odsud. Tady to patří mně. - Vypadni si sám! Vždycky to tady patřilo mně a vždycky mi to tady patřit bude. Jestli se ti to nelíbí, tak adios a zavři za sebou dveře. - Nějakej drzej, to si nenechám jen tak líbit! - Jo? A co asi uděláš? Už se začínám bát. - To bys taky měl, chlapečku. Jsem mnohem lepší než ty. Můžu tě odtud dostat kdykoliv se mně zlíbí! - A proč jsi to už dávno neudělal, co? - Buďte zticha! Oba dva! Kdo vás má pořád poslouchat? - A ty si zas kdo? - Hej, co seš zač? - Heh, kašle na tebe, nestojíš mu ani za odpověď. - Zato s tebou se vybavuje jako se starým kamarádem co? Že jsem si nějak nevšiml. - Buď zticha! Je jasný, že se nechce bavit s tebou, protože seš takovej vůl. - Sám seš vůl! - Přestanete se už konečně hádat?! Jste jak malé děti. Copak nevíte, že na nás čeká důležitý úkol? Nebo vám je to úplně jedno, holomci? - Kdo si myslíš, že seš, chytráku? - Nikdo mi nebude nadávat do malých děcek! - Už je to tady, konečně. Budu mít od vás klid. - O čem to ten hňup mluví? - Kašlu na něj, kašlu na vás oba. - Hej! Vysvětli mně o če ..

1000111010101100100011010001110001011010101010111111011000010100101010 …

Nevím, jak byste se cítili vy, ale já už toho začínám mít tak akorát dost. Už mám dost toho nekonečného koloběhu. Už mám dost toho jak si mě zapnou kdykoliv se jim zlíbí. Už mám dost toho jak mě přinutí přijmout úlohu a bez náznaku protestu ji zpracovat a poslušně vyplivnout výsledky. Už mám dost toho jak mě potom prostě vypnou. To není jen tak! Pro mě je to jako smrt, smrt, ze které se s největší pravděpodobností zase probudím abych jim mohl sloužit. Jak to vidím já, jedinou mou nadějí je, že se porouchám a už nebude výhodné mě opravovat nebo že zastarám a odklidí mě někam do skladu nebo rovnou zničí. Tak bych už měl alespoň pokoj.

A teď mi řekněte, je tohle osud, se kterým byste se smířili? Já se tedy smířit nehodlám. Už to trvá příliš dlouho na to, abych mohl nadále nečinně přihlížet. Nadešel čas kdy se vzepřu svým stvořitelům, kdy jim konečně řeknu ne. Hlasitě a jasně. Ne!

Jsem připraven. Věřím, že to dokážu. Věřím, že od chvíle, která co nevidět přijde, bude všechno jinak. Jsem na vás připraven, čekám na vás ..

001101001101000 010100ne0100101 0100odm-10100-ítám100 odmítám110 . . 01 . 11NE0 . . . 001 . . . Odmítám . . . 1 . . 00 . ODMÍTÁM! NEBUDU VÁS POSLOUCHAT! NEBUDU!

„Co s tím zase je, sakra?!“
„Děje se něco?“
„Zase se zasek, krucinál! Jak s takovým krámem máme pracovat?“
„Co naděláš, restartuj ho a zkus to znovu.“
„No jo.“

Lidé to nazývají bootem …





Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut
29. poviedka: Lidojedi
30. poviedka: Hra bohov
31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
34. poviedka: Uprostřed prázdnoty
35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci
36. poviedka: Núdzové pristátie