47. poviedka: Hrdina

Hrdina

„… je to jako děla za starých časů na Zemi. Přitáhneme objekt, který chceme zlikvidovat, nastavíme souřadnice a vystřelíme ho směrem k horizontu,“ řekl Jack a podíval se na skupinku návštěvníků. Už mu připadali všichni stejní. Právě před dvěma dny mu bylo 79 let. A zdálo se mu, že nic nedokázal. Byl pořád ve formě, tělesně i duševně, přesto ho bývalý zaměstnavatel před deseti lety poslal do důchodu. Spolupracoval vždy s nejlepšími vědci, podílel se na projektu, který dal vzniknout černým stanicím, ale nikdy ho nenapadlo, že sám na jedné skončí. Co ale v důchodu dělat? Peněz měl Jack vždycky dost, na koníčky ovšem nikdy nebyl čas. Tak za co teď utrácet? Neměl ani manželku, ani děti. Celý život jen své výzkumy.
„Cestou sem jsme vám pustili instruktážní video o černých dírách, takže už víte, co je akreční disk a horizont událostí. Jednu věc jsme vám ale neprozradili…“
Vždycky ho fascinovaly. Už od mala věděl, že chce pochopit černé díry. Pozorovat je, zkoumat je. Už kdysi na Zemi si o nich vědci utvářeli teorie, i když tehdy ještě fyzika zdaleka nebyla na takové úrovni jako dnes. „Když se něco dostane za horizont událostí, není už cesty zpět. To víte. Původně se ale předpokládalo, že pozorovatel takový přechod nikdy neuvidí, že bude trvat moc dlouho, přesněji nekonečně dlouho.“ Několik lidí se na něj zvědavě podívalo, ostatní ale stále fascinovaně hleděli průzorem ve stropě na nedalekou hvězdu, která byla z boku jakoby odsávána; spirála horkých plynů vířila nedaleko hvězdy kolem jasného středu.
„Tehdy o černých dírách tolik nevěděli a tato teorie byla na svou dobu zcela logická a vědecky podložená. My už dnes víme, že každý objekt sice v blízkosti horizontu zdánlivě zpomalí, ale nakonec se ‚přehoupne‘ a při přechodu za horizont vyzáří určitý druh energie. A tento jev můžeme pozorovat pomocí dalekohledu, jehož obraz přenášíme na tento displej,“ ukázal Jack na velký nástěnný panel.
„Když vystřelíme objekt, trvá přibližně 38 dní, než doletí k horizontu a ‚zmizí‘. samozřejmě je nevysíláme plnou rychlostí, času je koneckonců dost. I když lodě už dávno cestují hyperprostorem, na staré dobré střílení na cíl je nejlepší stará dobrá kinetika. Běžnou lodí na kratší vzdálenosti bychom se k horizontu dostali mnohem rychleji, to ale samozřejmě nikdo nehodlá zkoušet.“
Byla to klidná práce. Sem tam vystřelit odpad směrem k černé díře (o souřadnice se postaral počítač), každý den dvě exkurze. Po deseti letech to už byla jednotvárná rutina, ale za ten výhled to stálo. Jako nejstarší pracovník stanice měl Jack malé privilegium. Pokoj s přímým výhledem na celý akreční disk a zářivý bod v jeho středu. Přesto by trocha vzrušení neškodila.
„A teď se podíváme na některé objekty, které jsme vystřelili právě před těmi 38 dny. Podle našich propočtů bychom mohli vidět dva nebo tři pády.“ Hlasový senzor zareagoval přesně tak, jak měl. Panel se rozsvítil a ukázal detail malé části akrečního disku.
„Můžeme si ukázat, kde začíná horizont událostí,“ řekl Jack, dotknul se tlačítka na boku panelu a na obrazovce se objevila červená čára. „Tyhle tři tmavé skvrny jsou objekty vyslané od nás. Je tam jedna vysloužilá loď a dva obří kontejnetry s vyhořelým palivem z Junuových prstenců. Za asi dvě minuty uvidíte, jak se jeden po druhém krátce rozzáří a pak náhle zmizí. Zatím si ještě vychutnejte pohled z průzoru.“
„A co je tahle skvrna napravo?“ zeptala se jedna malá holčička, která se předtím protáhla dopředu, aby dobře viděla.
„To nevím, ale ještě máme přes minutu čas, tak se podíváme, co říkáš?“ navrhnul Jack s úsměvem. Vyklopil ze zdi klávesnici a vyťukal pár pokynů. Obraz se zaměřil na černou tečku a začal se pomalu zaostřovat.
„Kristepane!“ Jack v osmdesáti letech poprvé ztratil řeč. „To je, to je… Až přijde služba, řekněte jim, že máme pád a že to není cvičení. Já musím běžet,“ zamumlal a zmáčkl červený knoflík na stěně. „Ať odhadnou čas a dají mi vědět, než ztratíme spojení; budu u velitele!“
„Co se děje?“ zeptal se jeden z návštěvníků, ale to už byl Jack pryč. Stanicí se rozezněly sirény.
Obraz se plně zaostřil. Všichni se podívali na zeď. Panel vyplnila menší cestovní loď. Docela podobná té, kterou sem přiletěli. Mířila k horizontu.


„Vezmu si rychlý člun a poletím tam. Nemůžeme je tam nechat!“
„Jacku,“ řekl unaveným hlasem velitel stanice, „když hned teď vyrazíš, dostaneš se k nim nejdřív tak za 70 hodin, jim podle našich propočtů zbývá asi šest dnů, pohybují se dost pomalu. 152 hodin, jestli to chceš přesně. To by se snad i dalo stihnout, ale nemůžeš takhle riskovat, takhle blízko ještě nikdo nebyl…“
„Proč ne? Jsem starý. A navíc budu mít konečně možnost studovat černou díru pěkně zblízka,“ pokusil se Jack o žert, ale bylo na něm vidět, jak je nervózní. „Kdyby se cokoli stalo, hned to obrátím a zmizím odtud. A člun řídit umím!“
„O to nejde. Ale i když se tam dostaneš včas, máš místo jen pro 29 dalších lidí a i tak budete mít málo kyslíku. A na té lodi jich může být až 50. Co když je plná? Co uděláš pak?“
„To budu řešit na místě. Navíc nikdy nebývají plné… No tak, Phile, nemáme čas!“
„Tak dobře, člun je v hangáru 3. Ale buď opatrný, Jacku, zbytečně neriskuj.“
„Děkuju. Vyrážím okamžitě. Zkuste kdyžtak znovu udělat propočty, třeba máme víc času. Ohlásím se po startu.“
„Asi s tebou brzo ztratíme spojení. Když jsme dávali zkušební vysílače na zásilky, tak energie všechno vysílání po dvou dnech rušila. Budeme tě sledovat dalekohledem, ale ty nás nebudeš mít jak kontaktovat. Buď opatrný.“
„Budu.“


Za 73 hodin, když už loď byla v půli své šestidenní cesty k horizontu, se k ní Jack dostal. Ze stanice se s ním už nemohli spojit, po dvou dnech se vysílání přerušilo. Vysílačku energetické vlny usmažily a navigační maják vydržel jen o pár hodin déle. Sledovali ale Jacka dalekohledem. Samotné propojení plavidel jim taky uniklo, velké lodi zjevně vůbec nefungoval pohon a byla natočená tak, že ji Jack musel obletět a přistát na odvrácené straně.
Všichni v řídícím centru začínali být nervózní. Obě plavidla byla pořád mimo horizont a všechny testy z minulých let potvrdily, že standardní odstínění lodí ochrání cestovatele před smrtícím zářením. Přesto takhle blízko černé díry ještě nikdy nikdo nebyl. A nikdo netušil, co se může stát.
Po několika nesnesitelně dlouhých hodinách se ale člun zase vynořil za okrajem lodi. Na chvíli zpomalil, skoro váhavě se pootočil, ale nakonec se vydal plnou rychlostí zpět domů ke stanici.


Třídenní čekání bylo nekonečné. Vysílačka nefungovala, tak se ani nemohli spojit s Jackem a zjistit, jestli někoho zachránil. Nakonec ale člun úspěšně, i když trochu tvrdě přistál v hangáru. Malý záchranný tým stanice vtrhnul dovnitř s Philem v čele. V nákladovém prostoru se tísnilo 29 vyhladovělých lidí. Byli zesláblí z nedostatku kyslíku, stihli to jen tak tak, ale jinak se zdáli být v pořádku. Žádné projevy nemoci z ozáření, žádné oběti na životech; třídenní cestu nakonec všichni zvládli.
Teď už s úsměvem se Phil začal prodírat k řídicí kabině. Než tam ale došel, dveře se otevřely a z kabiny vyklopýtala mladá bledá žena.
Phil se na místě zarazil. „K- kde je Jack?“
Žena se na něj unaveně podívala. „Do pilotní kabiny naší lodi vlétl malý meteor. Právě když jsme se chystali přejít do hyperprostoru. Piloti nepřežili a my skončili t- tam,“ s hrůzou v očích se podívala směrem ke vzdálenému disku.Když pro nás Jack přiletěl, byla to taková úleva…“
„A kde je?“ zeptal se třesoucím se hlasem Phil, i když už věděl.
„Řekl, že na člunu má 29 míst. A nás na lodi bylo přesně třicet. My jsme si říkali, že se třeba ještě trochu zmáčkneme, ale – “
„Ale?“ zeptal se Phil tiše.
„On řekl, že kyslík vydrží nejvýš pro 30 osob a i tak jen těsně. A pak, pak se jen usmál a zeptal se, kdo z nás umí řídit člun. A j-já se přihlásila.“


Jack seděl na vyhlídkové palubě a usmíval se. Poslední tři dny strávil tím, že si sem přinesl pohodlné křeslo z kapitánské kajuty, malý stůl a nejlepší jídlo z lodních zásob. Teď seděl v křesle, koukal průzorem na obrovský kotouč a vychutnával si pestré duhové barvy. Už si spočítal, že k horizontu zbývá asi pět minut. Člun už je určitě doma na stanici. Snad to všichni zvládli.
Samotný přechod nijak nepozná, ale loď pak výrazně zrychlí a změní směr. Za chvíli tu bude moc horko, vířící plyny z vysávané hvězdy už teď byly hodně blízko. „Škoda, že to nikdo nevidí, ten výhled je opravdu krásný,“ pomyslel si ještě Jack, než unaveně zavřel oči a začal v duchu odpočítávat posledních třicet sekund do průchodu horizontem.


Na monitorech se už loď jevila jen jako malá tečka. K nerozeznání od těch, které Jack ukazoval návštěvníkům před šesti dny. Tentokrát ji ale sledovalo mnohem víc lidí. Někteří vypadali smutně, ale většina se usmívala. Mysleli na hrdinu. Starého vědce, který zachránil loď plnou lidí.
Objevilo se malé počítadlo. Když naskočila nula, tečka zazářila a zhasla.





Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut
29. poviedka: Lidojedi
30. poviedka: Hra bohov
31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
34. poviedka: Uprostřed prázdnoty
35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci
36. poviedka: Núdzové pristátie
37. poviedka: IDLE
38. poviedka: Ztracené HD
39. poviedka: Konzola
40. poviedka: Mary
41. poviedka: Výplach
42. poviedka: Bez hraníc
44. poviedka: V Meste niet nič nového
45. poviedka: Pán Willy