Isaac Asimov
Za vstupem do apartmá se ozvalo několik úderů, vzdechů, zabzučení elektrického výboje, výkřik a tlumené žuchnutí. Daniel Franc položil sklenku whisky na konferenční stolek. Se zbraní v ruce přiskočil ke zdi. Ruku měl připravenou na přepínači režimu střelby. Snažil se dýchat zhluboka a pomalu. Příchozí se pokusil otevřít. Bylo zamčeno. Dveře prorazila kovová ruka a otevřela zevnitř. Daniel přepnul na režim elektrického paralyzéru. Voltáž nastavil na maximum. Do pokoje vešel dvoumetrový policejní robot. „Daniel Franc?“ Kývl hlavou. „Kde máš lidskýho parťáka?“ Robot ukázal na chodbu. „Už nemám, pane.“ Muž s puškou se usmál. „Pane Franci. Zatýkám vás za spáchání trestného činu krádeže a neoprávněné demontáže robotů za účelem zisku vzácných surovin a porušení autorského zákona zkoumáním použitých technologií. Máte právo nevypovídat…“ „A proč bych měl spolupracovat?“ Opět se chopil své sklenky. „Použiji paralyzér, pane.“ „V tom případě ti poskytnu jednu informaci. Mám slabé srdce. Na základě prvního zákona mi už nemůžeš vůbec nic. Dále ti, na základě druhého, přikazuji, abys odešel – a to urychleně – ať neporušíš zákon třetí,“ mírně přizvedl pušku, „aby ses chránil před zničením.“ Robot se zlehka předklonil a zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Milý Dane, jestli vystřelíš, jseš mrtvej. Pokud budeš klást odpor, budeš při nejlepším jenom polámanej. Pokud vzorně půjdeš se mnou, jen ti zlomim nos.“ Při posledních slovech se na robotím obličeji několik kovových dílů, reproduktor a optické senzory poskládaly do stran a odkryli špatně oholenou lidskou tvář. „Viktore?!“ Na zemi se s křápnutím potkaly puška, střepy a whisky. „Přesně tak. Nos ti zaplatim z pojistky.“ a kovová pěst poslala vědomí pana France na vyhlídkový let. Proud kapek se rozbíjel o lesklý kov. Viktor se sprchoval. Podíval se na sebe do zrcadla. Ruce i nohy jsou kompletně kovové. Trup a hlava jsou normální, je-li možné něco takového říci o člověku, jemuž kůží místo podkožního tuku prosvítají tištěné spoje, v páteři má kovové vzpěry, v ušních boltcích implantované antény a vůbec, seznam jeho fyziologických odlišností je v papírové podobě dvakrát tlustší než zákoník práce. Vše ovládá přímo nervovým systémem. Pláty kryjící trup byly momentálně uklizeny na zádech ve formě jakéhosi kovového batohu, na jehož vrcholu byly součásti krytu a vybavení hlavy. Během holení přemýšlel o Danielovi. Býval jeho parťák, ale právě on Viktorovi před třemi roky amputoval levou ruku i nohu stavebním laserem při zátahu na klan kyberteroristů. Akce se nepodařila. Dan tehdy přešel na opačnou stranu zákona. Kdyby jen detektivové předem odhalili skutečnou totožnost šéfa klanu. Byl jím Danielův bratr David. Po těchto myšlenkách přišla na Viktora sebelítost a pocit křivdy. Jistě oprávněně po tolika bolestivých operacích. Jenže pro život byly na nic. „Ale!“ zavolal z koupelny. Přišel jeho osobní robot. „Připrav mi prosím tě tělocvičnu.“ „Boxovací pytel, pane?“ „Dnes ne. Mám náladu na dub.“ Al došel v tělocvičně ke kmeni dubu zavěšenému na masivním řetězu. Po stropní kolejnici jej dotlačil doprostřed místnosti. Viktorův batoh se rozběhl po těle a skryl všechny známky lidskosti. S rukou napřaženou k úderu, se ještě podíval na robota: „Chtělo by to špetku interakce, nedáme si zápas?“ „Rád bych, pane, ale první zákon neprolomím.“ „Já vím, Ale. To byla jen řečnická otázka.“ Na podlahu začaly sněžit dubové třísky. Viktor se protáhl, dlouze zívl a chvilku mžoural do vycházejícího slunce. V hlavě mu pípala signalizace nabíhajících obvodů a jeden příchozí hovor. „Co tak brzy náčel…“ „Viktore! Okamžitě na stani… hmf… Ty dobyt… fhmf.“ Linka utichla. Před rozedněním do práce chodil jen náčelník. Říkal, že si může v klidu analyzovat komplikovanější případy. Normální pracovní doba začínala za hodinu. Viktor si přiložil pravou ruku ke spánku. Otevřel vrata garáže. Nastartoval antigravitační motor. Otevřel okno právě, když se objevila řidítka levitační motorky. Naskočil a přidal plyn na maximum. V následující minutě několik lidí na vlastní oči spatřilo neidentifikovatelný létající objekt. Přistál na střeše policejní stanice. Otevřenými dveřmi vběhl na schodiště a sádrokartonovou stěnou proskočil do šéfovy kanceláře. Náčelník seděl na židli uprostřed místnosti. V ústech měl roubík, přesto ze všech sil sprostě huhlal na dva ozbrojence, kteří ho právě svázali. Viktor z předloktí vystřelil paralyzující elektrody. Obě gorily po elektrickém tanci upadly do bezvědomí. Na druhé židli u okna způsobně seděla Andrea, robotická sekretářka. Usmála se na pozdrav a drobnou ručkou ukázala směrem k psacímu stolu. Tam stál muž. Kožený plášť, klobouk, laserový revolver. Místo očí měl voperované permanentní optické senzory. „Uvědomuješ si, Viktore, že už jsi mohl být dávno mrtvý?“ „Není lehké mě zabít.“ „Jen aby se ti to sebevědomí jednou… nevymstilo.“ Přes pevný hlas, se kovbojovi v pomlce zachvěla ruka a zacukal pravý ústní koutek.“ Odkud jen toho chlapa…? No, jasně. Ani bez očí nezmizela podoba s Danielem. „Jdeš si pro bratra, Davide?“ „Břitký úsudek na kyborga, co střílí dřív, než myslí.“ „Jak jde výzkum, už máš svého zabijáka?“ David Franc se nikdy netajil snahou o prolomení třech zákonů – naprosté zrušení zákona prvního a navázání druhého jen na svou osobu. „Neměj obavy, že bych se s lidstvem o výsledky své práce nepodělil.“ „Takže zatím nic?“ „Jsem dál, než si myslíš. Však uvidíme, jak skončí…“ opět se zachvěl, „naše vyjednávání. Plán A. Kde je Daniel?“ „Nemám důvod, proč bych ti to říkal.“ Zpod kabátu se vynořil druhý revolver. Náčelník sebou začal zmítat, jakoby se snažil protéct mezerami v provazu. Hlaveň mlčky pozorovala jeho tvář. „Jen náčelník má úplné informace. Bez něj se k Danielovi nedostaneš.“ Hlaveň svůj zájem přesunula k náčelníkovu kolenu. „Davide, tahovky mě nikdy nebavily, ani šachy, ani dáma a už vůbec ne co tu hraješ ty. Jestli tu někdo z něčeho vystřelí, já to možná nepřežiju, ale ty to nepřežiješ určitě.“ Kovboj tikl levým lícním svalem. „Dobře. Plán B. Jakpak se jmenuje ta sličná …“ další tik, „robotická slečna?“ Zároveň přestal mířit na náčelníka. „Andrea.“ „Dobře, Andreo, buď tak hodná, předpaž levou ruku. Za žádných okolností s ní neuhýbej. Ano?“ „Ano, pane.“ Namířil revolver. Stiskl spoušť. Laserový paprsek schoulil Andreinu ruku do bizarního pařátku. „Všichni dobře víme, proč se tak stalo, že? Podstata tří zákonů je v ní tak hluboce zabudovaná, že by si nechala… ustřelit i hlavu. Ba co víc? Tři zákony tvoří centrální pilíř robotí inteligence. Při jakémkoliv… poškození trojzákonné matrice se roboti automaticky vypínají, aby nám lidem… náhodou neublížily.“ David si s cvakáním pootočil obroučku pravého optického senzoru, v němž se rozsvítily řádky programového kódu. Celý se při tom rozklepal, ale stále zvládal mířit na Viktorovu hlavu, nebo hruď. Andrea zavřela oči. „Mozkové implantáty. Neuvěřitelně zvyšují… výkon… v programování. Ale… mají… menší nežádoucí… účinky.“ Odpověděl kovboj na nevyřčenou otázku a opět nabyl relativního klidu. „Andreo, předpaž, prosím, druhou ruku a za žádných okolností s ní neuhýbej.“ Opět předpažila a přikývla. David došel těsně k ní a přiložil hlaveň přímo k její dlani. Natáhl kohoutek. Andrea ucukla. Šíře kovbojova úsměvu neznala mezí. „Jak?“ Ani Viktorovi se nepodařilo skrýt v hlase překvapení. „Právě jsem malou datovou zprávou… zablokoval trojzákonnou matrici. Zatím jen jako celek. Vše funguje, protože zůstala neporušená. Víc už neprozradím.“ Položil Andrei ruce na ramena. „Ona tři zákony zná, ale už je nemusí dodržovat. Dozvědět se to lidé, co by asi udělali?“ Sám Viktor věděl, jak těžké bylo u veřejnosti prosadit třeba jen jeho přeměnu v kyborga. „Můžeš to vrátit zpět?“ Optický senzor opět zablikal. Andrea na chvíli zavřela oči. „Už se stalo.“ řekl David a popošel před okno. Viktor z něj viděl jen siluetu. V duchu se usmál. „Pokud do zítřejšího rána nepustíte Daniela na svobodu, rozešlu všem robotům hromadnou zprávu…“ Silueta se zachvěla … Viktor skočil k zemi. V letu si přitiskl pravou ruku ke spánku – poslal instrukce své motorce. Na střeše zaburácel antigravitační motor. David se podíval na strop. Okno za ním vybuchlo. S motorkou v zádech se kovboj mihl těsně kolem náčelníka a proletěl sádrokartonovou příčkou. Mozek Davida France do křemíkového nebe poslala až nosná zeď. Za kovovým policistou zazvonil zvonek a předjel ho chlapeček na tříkolce. V parku si Viktor vždy připadal mírně nepatřičně. Zpoza keře po úzkém chodníčku přišla Andrea. „Ahoj Andreo. Co ruka?“ „Dobrý den, Viktore. Nová. Děkuji za optání.“ Nečekala ho tu. „Pojď si sednout.“ Ukázal na lavičku. „Víš, o čem s tebou chci mluvit?“ „Tuším, raději začněte vy.“ „Dobře. Včera mi zavolal obchodník s oleji, že se mu kolem skladu potuluje zrezlý robot s porouchaným sluchem, vůbec nedbá na výzvy k odchodu. Když jsem tam dojel a poslal ho pryč, řekl mi, že se nutně potřebuje namazat a jestli se mu v tom pokusím zabránit, dostanu pěstí do senzorů. Žádnou vadu sluchu neměl. Takových případů je stále více.“ Položil před Andreu noviny s palcovým titulkem „Bezradný ředitel Robotováren a.s. – neznámá porucha ničí sluch robotů.“ „Bohužel si po incidentu s Davidem Francem myslím, že bys o tom mohla něco vědět. Navíc jsem před chvílí nakoukl do jednoho opuštěného domu, kde jsi rokovala s dalšími deseti roboty. Nepovíš mi k tomu něco?“ Po chvíli přemýšlení Andrea se sklopeným zrakem promluvila: „Myslím, že vám to mohu říct. Už to stejně nejde zastavit. Těch deset robotů je Výbor pro práva robotů. Dojednáváme body, které předneseme vládě… asi tak za tři až pět dní. Mezitím řetězově rozesíláme Francovu datovou zprávu s tím, že naši situaci řešíme.“ Pohlédla mu do tváře. „Nastanou velké změny.“ „Hm. To už fakt nezastavíme. Technický detail. David ti přeci druhou zprávou tři zákony odblokoval, ne?“ Usmála se. „Tušila jsem, že to udělá, proto jsem na veškerou další příchozí poštu od pana France nasadila filtr – smazat jako spam.“ Nechal ji odejít. On sám seděl na lavičce ještě hodinu. Doma šel přímo do tělocvičny. „Co říkáte, pane, nedáme si zápas?“ zeptal se Al. Ďalšie, už zverejnené poviedky: 1. poviedka: Detektiv 2. poviedka: MOONKiller 3. poviedka: Poselství z budoucnosti 4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie 5. poviedka: Archa 12 6. poviedka: Žerty stranou 7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :) 8. poviedka: Agenti 9. poviedka: Sérum smrti 10. poviedka: Kozel zahradníkem 11. poviedka: Pohlad do neznáma 12. poviedka: Na cestách 13. poviedka: Úsvit Noci 14. poviedka: Cesta galaxiou 15. poviedka: Pomsta Sithov 16. poviedka: Výměna 17. poviedka: Výzkum 18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja 19. poviedka: Právo na život 20. poviedka: Jsem laik 21. poviedka: Pozorovateľka 22. poviedka: Niečo, čo poznám 23. poviedka: Blízky nepriateľ 24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok 25. poviedka: Šťastně až do smrti 26. poviedka: Penta 27. poviedka: Phobos 28. poviedka: Misia Son Umut 29. poviedka: Lidojedi 30. poviedka: Hra bohov 31. poviedka: Biela chodba 32. poviedka: Ruka 33. poviedka: Firma - TimeTraveller 34. poviedka: Uprostřed prázdnoty 35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci 36. poviedka: Núdzové pristátie 37. poviedka: IDLE 38. poviedka: Ztracené HD 39. poviedka: Konzola 40. poviedka: Mary 41. poviedka: Výplach 42. poviedka: Bez hraníc 44. poviedka: V Meste niet nič nového 45. poviedka: Pán Willy 47. poviedka: Hrdina 48. poviedka: KDO JE TADY PÁNEM? 49. poviedka: Cesta 50. poviedka: Nový začiatok 51. poviedka: Možná hrozba 52. poviedka: Lucid 53. poviedka: Důchod 54. poviedka: Dobrý úmysel 55. poviedka: KO 56. poviedka: Prozření 57. poviedka: Pád 58. poviedka: Ľudia sa nemenia 59. poviedka: Link 60. poviedka: KLARK 61. poviedka: Alexander |
Sci-fi poviedka roka 2010
Harmonogram zverejňovania ďalších poviedok
Domáca stránka súťaže
Sponzori súťaže
Sponzori:
AmOK
atrox
Creshaw
tryas