Právo na život
Odstranil jsem pojistku a zamířil. Moje oko pohlédlo do teleskopického zaměřovače a odhadlo vzdálenost, balistiku, vše nutné k tomu, abych cíl trefil a
hlavně, abych jej zabil. Nic horšího, než minout v daný moment, se mi nemohlo stát. Tvor, který se dal popsat jako něco mezi prasetem a vypasenou hyenou, se
pásl na zakrslém keříku opodál. Byla to jediná vegetace široko daleko. Já ležel na pohromami nerovné pláni a snažil se splynout s okolím, abych zvíře předem
nevaroval.
Hodinky mi odpočítávaly, kolik času ještě mohu strávit zde, radiací a všemi možnými hnusy prolezlém povrchu. Přesto se mi ruka nezachvěla a vypálil jsem.
Zvíře zakvičelo přesně jako prase a složilo se k zemi. Za ta léta jsem už věděl, kam udeřit, abych se nemusel po pláni za prasaty daleko honit. Zvedl jsem se
ze svého pomyslného úkrytu a přišel k zmutovanému příslušníků místní fauny. Tak jako mnohokrát předtím jsem od pasu sňal loveckou kudlu a chirurgickým řezem
jsem zvíře zespodu rozřízl. Pach to byl příšerný, ale já se nezastavil, dokud se mé ruce nesevřely kolem orgánu, který jsem hledal. Teplá a mírně tvrdá,
poznal jsem tvorova játra okamžitě. Vytrhl jsem je z mrtvého těla a chvíli si je prohlížel. Nebyla tak velká, jak bych si představoval, ale jak mě právě
znovu ubezpečily hodinky, byl čas na návrat bez ohlížení se zpět.
Příliš dlouho tady nahoře nedělá dobře nikomu. Vydal jsem se tedy na několik kilometrů dlouhou cestu směrem k loveckému postu. Na povrchu to nebylo nic
zajímavého, šero, kameny, sem tam nějaká bouřka a vichřice. Uragány, zemětřesení a další pohromy, které to tu ze dne na den měnily k nepoznání. Naštěstí jsem
neměl tu smůlu, abych se střetl s nepřízní živlů. Krajina byla klidná, jen na obzoru jsem zahlédl blýskání, ale to nebylo nic tak zvláštního.
Když jsem konečně spatřil známou báni loveckého přístřešku, zaradoval jsem se. Spěchal jsem, abych se již dostal z této nikdy nekončící šedi. Zakončil jsem
svou cestu právě včas. Hodinky odpípaly bezpečnostní doba pobytu na povrchu. Otevřel jsem úderem ruky do tlačítka dveře a nastoupil do servisního
výtahu.
Teprve když se rozjel dolů, oddechl jsem si. Je to za mnou. Puška na mém rameni a játra čerstvě zabitého prasátka byly odznakem mé hodnosti. Symbolem lovce.
Výtah frčel značnou rychlostí hluboko ke středu země. Asi po minutě plynulého klesání se přede mnou otevřel nádherný výhled na celou Novou Zemi. Město s
dobrou půldruhou stotisícovkou obyvatel kypělo životem. I když jsem je na tu dálku neviděl, představoval jsem si, jak chodí mezi jednotlivými můstky
spojujícími mnohapatrové budovy, žijí své životy a radují se z toho, že jsou naživu.
Výtah se dolů řítil obrovskou rychlostí a tak jsem brzy ztratil nejvyšší patra ze zorného pole. Klesal jsem až na hranici za městem, bodu, který byl všem
kromě lovců zapovězen. Tam na mě již čekal městský transport, vznášedlo, které mě mělo přenést do věže údržby.
A přesně tak tomu bylo. Když mě průhledné dveře výtahu konečně pustily ven, dvojice hlídačů mě eskortovala k vznášedlu. Byli dle zvyku ozbrojeni. Už jsem
viděl vrátivšího se lovce, který svůj pobyt na povrchu přehnal a zatemnil mu rozum. Strážní se ovšem uklidnili, když viděli, že jsem zcela v pořádku a
nechystám se na ně vrhnout.
Přelet nad městem už nebyl ani zdaleka tak působivý. Transport bez oken mě unudil až do té míry, že jsem usnul, ovšem mé zdřímnutí nemělo mít dlouhého
trvání. Už za minutu se mnou cloumal jeden z mé eskorty a hnal mě ven.
Protáhl jsem se a vylezl na prosluněný balkón, který sloužil za přistávací plochu pro soukromá vznášedla. Do těchto prostor měli povolen vstup jen lovci,
vědci a několik málo vybraných lidí z celé Nové Země. Já už byl ale myšlenkami jinde a to o několik pater níže v jiné budově, kde jsem si chtěl užít zbytku
dne.
„Už na vás netrpělivě čekáme,“ poznamenal jeden z bílých plášťů, kterého jsem si po jméně nepamatoval, věděl jsem jen, že byl vlezlý a neměl jsem rád jeho
hlas. Nekomentoval jsem ani jeho slova a stejně jako stokrát předtím jej následoval do útrob mechanického zázraku, který Novou Zemi udržoval při
životě.
Svůj úlovek jsem předal komisi, která se na něj vrhla jako smečka šelem. Ohledávali ho a já si znovu zívl. Tohle nebyla moje parketa, věděl jsem už, že játra
nutně potřebujeme k chodu města, ale neměl jsem tušení, jakým procesem před zpracováním musejí projít a na co přesně jsou využita. Místnost páchla
syntetickým ředidlem. Asi se někomu stala drobná nehoda.
Opíral jsem se o zeď a čekal na soud poroty. Nervózně jsem při tom přešlapoval. Už jsem odsud chtěl odejít. Věděli to, ale dávali si na čas. Když mě pak ten
vlezlý bílý plášť informoval, že jsou játra použitelná, ulevilo se mi.
Houf vědců se odebral pryč a mě už jen zbylo sledovat, jak bude zmutovaný orgán přeměněn pro blaho města. Stál jsem u pozorovacího okna a hleděl do sálu
dole, kde se mezi sebou vědci začali dohadovat. Už je snad po všem, ne? Dal jsem jim svůj úlovek a mohu si jít po svém.
Ostatně, lovců v poslední době povážlivě ubylo, museli jsme si brát i dvojité směny. Ale někdo to dělat musel. Na druhou stranu mi z toho plynul značný zisk.
Co ale člověk zmůže s penězi, když se ho lidé štítí z důvodu, aby nechytili nějakou nemoc, kterou by sem mohl zavléct z povrchu. Blbost. I několik set reklam
denně na toto téma nemůže vyhnat z lidí pochyby a našim řadám to rozhodně nepomáhalo. Tušil jsem, že již brzy proběhne ulicí náborová četa a vybere několik,
které vycvičíme k těžkému úkolu na povrchu.
Život lovce prostě nebyl ideální, ale jak už jsem řekl, někdo to dělat musel.
Dveře za mnou se v tu chvíli otevřely a dovnitř vpadl prostředník mezi mnou a vědeckým kolektivem pro dnešní den. Kdo ví, zda mezi sebou o tuto možnost
nelosovali. Třeba si ani oni sami nebyli jisti, jestli pravidelné setkávání s lidmi, kteří tráví tolik času na povrchu, není škodlivé.
Podle výrazu jeho obličeje jsem usoudil, že se mi zpráva nebude líbit.
Začal o tom, jak je důležité, aby někdo učinil pro ostatní oběť a blábolil dobrých třicet vteřin, během kterých mi moje dobrá nálada zkysla. Věděl jsem, co
bude následovat.
„Játra, co jsi přinesl, jsou moc malá. Musíš se vrátit nahoru a najít další. A to teď hned.“
Neměl jsem slov. Co se taky dalo říct? Proč nepošlou někoho jiného? Koho lepšího by ale asi tak nahonem sehnali? Co jsem již věděl, látka, kterou chod města
tak potřebuje, v játrech nezůstávala dlouho a tedy bylo nemožné je jakkoliv skladovat pro pozdější využití. Podle jeho výrazu bych skoro řekl, že mi někoho
dají na pomoc. I tak jsem se ale musel vrátit nahoru právě já. Věděl jsem to.
Konec pěknému večeru v baru se sličnými děvami, konec noci plné zábavy. Čekalo mě dalších několik dlouhých hodin šera a lovu a šance, že se z toho pomátnu.
Oprášil jsem svou kombinézu a otočil se k odchodu. Ach, jak jsem tento život nenáviděl.
Ďalšie, už zverejnené poviedky: 1. poviedka: Detektiv 2. poviedka: MOONKiller 3. poviedka: Poselství z budoucnosti 4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie 5. poviedka: Archa 12 6. poviedka: Žerty stranou 7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :) 8. poviedka: Agenti 9. poviedka: Sérum smrti 10. poviedka: Kozel zahradníkem 11. poviedka: Pohlad do neznáma 12. poviedka: Na cestách 13. poviedka: Úsvit Noci 14. poviedka: Cesta galaxiou 15. poviedka: Pomsta Sithov 16. poviedka: Výměna 17. poviedka: Výzkum 18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
|
Lin26
efgh
noha
tryas
atrox
Creshaw
pEpinko
panklasik