29. poviedka: Lidojedi

Lidojedi

Michal se tiše rozhlížel kolem sebe. Zdálo se mu to? Opravdu zaslechl šelestivý zvuk za zády. Kroky člověka? Ale již tolik let putuje sám. Již neví, jaké to je potkat tak velkou živou duši. Kromě zdivočelých psů a koček. Ptáků a ryb. Kolik jich snědl za celou dobu svého putování? Za ty roky bloudění, zoufalého hledání živé lidské bytosti nic tak těžkého už léta neslyšel. Lidé jsou přece navždy pryč. Všechno lidské hemžení zmizelo. Když se objevili oni. Během jednoho jediného týdne hltavě sežrali šest miliard obyvatel světa až na jednoho. Na něj. Michala Foalo. Tehdy mu bylo šestnáct let. Když uviděl, na co nejde zapomenout. Byl schovaný v jeskyni nedaleko domu. Vždycky tam utíkal, když se jeho rodiče hádali. Až se vrátil, viděl rodinu a ostatní lidi z města ležet ohryzané a mrtvé. Naučil se před lidojedy ukrývat. Skrývat do tmy a stínů. Věděl, jaký mají denní rytmus. Že dvacet hodin tráví a jen hodinu loví a zbývající tři hodiny jsou strnulí, jakoby bez života.

Osaměl, ale už se nebojí ani nebrečí. Jeho cit se vycvičil na sebemenší náznak čehokoli živého. Proto se teď otočil doleva a zaměřil všechny smysly jediným směrem. Nejedl už tři dny. Dnes před stmíváním dopil poslední kapku vody. Musí najít něco k jídlu a místo kde by přespal. Nevěděl kolikátého je, ani jaký měsíc. Dávno už přestal vnímat kalendář. Tělo podřídil cirkadiánnímu cyklu, vnitřním hodinám. Neví, kde přesně se nachází právě dnes. Mělo by smysl to vědět?

Všechny památky na lidskou civilizaci zvolna rozsypává čas. Odporný mokvající zápach rozkladu mrtvých těl zvolna slábne. Ještě dnes se mu vrací nepopsatelné výjevy hrůzy. Kdy viděl stovky a tisíce mrtvol naházených do několika desítek metrů vysokých hromad. Když kolem těch pyramid procházel, zvracel a dusil se. Od té chvíle se začal vyhýbat dříve obydleným oblastem. První rok se živil ze zásob jednoho obrovského velkoskladu potravin na okraji jakési vesnice asi dvacet pět kilometrů od Prahy. Odvážil se putovat, až ve chvíli kdy se vyčistila obloha a znovu se dal dýchat vzduch bez šátku přes obličej. Sestoupil do údolí měst a hledal tam nejen potravu, ale zejména lidi. Auty projel rozbité silnice snad celého světa a živou duši nezahlédl. Neustále ve strachu, že jej lidojedi objeví.

Znovu se ohlédl a pozorně naslouchal. Měsíc se ukryl za černé mraky. Co to bylo? Za ty dlouhé roky, bezcílného bloudění zpustošenou krajinou světa, nic tak velikého neslyšel. Všechno, co vážilo více, než půl metráku bylo zavražděno a sežráno. Viděl, jak nenasytně požírají rostliny, stromy, ryby, šelmy, lidi. Všechno co mělo více než padesát tisíc gramů a mělo v sobě dech života, zmizelo z povrchu země.

Však to, co zaslechl dnes, muselo vážit zhruba stejně jako on. Chtěl vykročit za zvukem. Ale roky vytrénovaný pud sebezáchovy jej donutil lehnout na zem a vyčkávat. Pozorně naslouchal, zhluboka vdechoval pachy, očima probodával tmu. Že by se mu to jen zdálo? Ale to je nesmysl. Michalovi se už osm let nezdálo nic. Jeho spánek byl vždy odpočinek divokého zvířete, tupý a prázdný. S nastraženými smysly na maximum.

Znovu se objevil měsíc. Měsíčním svitem zaprášenou nocí najednou spatřil. Stín. Konturu lidské postavy! Zavanul mírný vánek. Do nosu jej drsně udeřil nepříjemný puch dlouho nemytého těla. Člověk? Kdo je to? Mlčel. Odnaučil se cokoli komentovat. Stín jej nemohl vidět ani slyšet.

Bude pršet, pomyslel si Michal. Stín nehybně stál. Otočený zády. Hluboké ticho přerušil chrčivý kašel a vzlykot. Přerušovaný slovy:
„Já nechci, já už nechci, …“ Po nekonečných letech slyšel lidský hlas. Ženu. Chtěl vykročit a rozběhnout se, ale zaslechl rychlé kroky. Byli daleko? Možná dvě stě metrů? S naprostou jistotou věděl, že nestihne udělat už nic. Slyšel ženu po stanoveném čase, příliš pozdě. Než stačil dál promyslet, rozvinout myšlenky, uslyšel těžké, temné a zlostné zavrčení. Michal se odplazil tak daleko, aby viděl a nebyl viděn, slyšel a nebyl slyšen.

Až hluboko pod kůži se mu vedral skřípavý řev. „Ghima!“, „Ghima!“. Už věděl, jaký má slovo význam. „Jídlo!“ Pamatuje si na ty hlasy, bytosti, které neřekli nic, než jen „Ghima!“ Ode dne kdy hltavě sežrali lidstvo, se jen ukrýval a utíkal před nimi.

Až do této chvíle se domníval, že zbyl na celém světě jediný živý z lidí. A oni neodejdou, dokud jediný živý lidský tvor na této planetě bude dýchat.

Stín ženy si klekl na kolena. Poslouchal její modlitbu a do očí mu vstoupily slzy. Bezmoc a zoufalství vzlínalo jeho tělem. Věděl, že ji není pomoci.

Tmu pročísly srdceryvné výkřiky. S hrůzou pozoroval, jak ze živé vytrhávají kusy masa a hltavě ji okusují. Zacpal si uši. Zavřel oči. Obličej zabořil do provlhlé země. Ne nesmí se už dívat. Začne křičet…Trvalo nekonečnou věčnost, než mohl zase otevřít oči. Nebrečel. Měsíc sinavým svitem ozařoval místo děsivé hrůzy. Z průhledných mračen se spustil déšť.

Trpělivě a nehybný čekal, co bude po vraždě následovat. Lidojedi čichavě pozorovali a velmi podrobně okolí. Měli ještě hlad? Několikrát prošli kolem Michala velmi blízko, až cítil jejich hnilobný, slizovitý zápach. Pak zmizeli.

Michal se zvedl a potom se to stalo. Vynořili se přímo před ním. Dal se do běhu. Jediné čím je převyšoval, byla rychlost. Utíkal k úkrytu. Za tři minuty ho nenajdou. Pokud jim dokáže utéct. Jako tisíckrát před tím. Teď litoval, že si nevzal baterku. Elektrického světla se bojí. Oheň jim nevadí. Nechápal to.

Ještě sto metrů, padesát, deset. Odrazil se a seskočil ze silnice. Svalil se po několikametrovém pádu do vchodu jeskyně. Rychle se zvedl. Otlučený, bolestivě odřený na tváři a dlaních, rychle vyhledal vchod do ještě hlubšího úkrytu. Tady ho nikdy nenajdou.

Oddychoval. Počkal, dokud se neuklidní. Potom rozsvítil. Sáhl po láhvi alkoholu a vydesinfikoval si rány, jako už mnohokrát před tím. Do hlavy se mu vkradl vlezlý dotaz. Co to bylo za ženu? Je povinen zjistit, odkud se vyjevila, i za cenu ohrožení vlastního života. Určitě nebyla sama. Musí tu být víc lidí. Musí to zjistit. Připraví se na průzkumnou výpravu a najde přeživší. Najde je. Přece nakonec nezavraždili všechny lidi?

Michal se neprodleně začal připravovat na cestu. Bude hledat, dokud nenajde. Ví jak se proti lidojedům z vesmíru bránit. Dokonce už ví jak je zabít. Porazí je, a lidé znovu zabydlí planetu Zemi.


Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut