64. poviedka: Až zemře poslední žena

Až zemře poslední žena

Makrosběrač pospíchal ulicemi Vznešeného města a třicet mužů a žen mu bylo v patách.
Světle zelenou oblohu, jindy nekonečně klidnou, protínaly toho času od severu k jihu elektrické výboje, mezi kterými v dálce zářila oslnivou modří planeta Země.
Bylo tomu již mnoho let, kdy se Měsíc stal jediným obyvatelným místem naší soustavy, narozdíl od Země, zdevastované atomovou válkou. Na Měsíci v době destrukce modré planety žilo přes pět milionů lidí a zdálo se, že se tam podaří vybudovat nový, spravedlivý a nezkažený svět.
První roky byly opravdu slibné a původní obrovská závislost na Zemi byla překonána. Společenstvo Měsíce prosperovalo a Země se stala pouhým modrým bodem na obzoru. Žádná z kronik neuvádí, kdy přesně začal proces vymírání. Statistika z šedesátého roku nového věku uvádí, že na Měsíci žijí čtyři miliony mužů a něco málo pod tři miliony žen. O padesát let později to však byl jen milion žen (počet mužů se takřka nezměnil). Nikdo nezjistil, proč k tak závažnému jevu dochází. Vládnoucí rod podnikl dlouhodobou studii a snažil se přijít na kloub celé záhadě. Fakta ale mluvila jasně: Devět z deseti novorozeňat byli chlapci a z narozeným žen se jen desetina dožila dospělého věku. Logicky neměl kdo rodit novou generaci. Lid vymíral a kdysi slavné město – pýcha nové generace, stalo se opuštěným artefaktem zašlé slávy.
Posledních sedm tisíc žen boj vzdalo a smířilo se s kdysi nepředstavitelnou vizí. Lidský rod vymře. ,,Nechcípli jsme na Zemi, chcípneme tady,“ tvrdil kdysi kdosi a zdá se, že měl pravdu. Byla vina na straně mužských spermií? Nebo to bylo měsíční atmosférou, uměle vytvořenou solárními svítidly, rotujícími kolem Měsíce? Přestala lidskému organismu pomáhat, ale naopak škodit?
Nebylo už co ztratit a proto bylo rozhodnuto, že lidé znovu po letech navštíví Zemi. Výprava bude muset zjistit, v jakých podmínkách stará planeta je. Nikdo netušil, jestli je obyvatelná a jestli se na ni zachoval vyšší stupeň života. ,,Musíte být připraveni na cokoliv,“ varoval výpravu vůdce měsíčního lidu. ,,Pravděpodobně tam už nežijí lidé. Možná však narazíte na zmutovaný typ člověka. Může mít jakoukoliv podobu. Zachování jakýchkoliv forem života nám dává naději na to, že by modrá planeta mohla být znovu obyvatelná i pro nás. Poletíte tam, na nejméně zdevastované místo toho dávno zapomenutého světa, starými lidmi nazývaného Jižní Antarktida. Jsem si vědom toho, že celou řadu let se nikdo z nás neodvážil ani přiblížit k tomu prokletému rodišti všeho zla. Není ale jiné šance a času nazbyt také ne. Nikdo neví, co vás tam čeká. Buďte prosím připraveni na vše. Je to poslední naděje, má i vaše.“
Makrosběrač tedy pospíchal ulicemi Vznešeného města a zbytek výpravy mu byl v patách. Příštích několik dní bude patřit klíčové výpravě, která poznamená budoucnost tvora, jež se kdysi dávno postavil na zadní končetiny a změnil okolní svět k nepoznání, aby ho nakonec zničil. Makrosběrač přemýšlel, proč lidé projeli vesmír křížem krážem, proč přišli na lék proti AIDS i rakovině, proč dokázali smíchat elixír dlouhověkosti a proč nakonec stejně vymřou, protože jim chybí ženy. Vyřeší tato výprava vůbec něco? ,Nejspíš ne, ale lidé se rádi vracejí na místa, kde to všechno začalo. Když ví, že se blíží konec,‘ pomyslel si a zahleděl se na obrovskou konstrukci raketoplánu, který měl před sebou.
Let probíhal v poklidu. Většina lidí pozorovala stále se zvětšující modrou planetu: viděli obrovské plochy souše, pokryté pouští, tu a tam narušovanými jezery. Až mnohem později zahlédli řeky; tenké vlásečnice, které protékaly zemí nikoho. Z výšky to byl krásný pohled.
Pak raketoplán přistál. Na povrchu zemském bylo pravděpodobně teplo a velmi slunečno. Okolo rostla zelená vegetace, která v některých místech převyšovala výšku dospělého člověka. Stromy zde však nebyly. Trávu čechral mírný větřík a všichni členové posádky začali pociťovat vzrušení. Nikdo z nich vítr nikdy nezažil. Jeden po druhém začali vystupovat z té hromady plechů a kovů, zatímco jim něžný vánek hladil tváře s opatrným úsměvem. Zdálo se, že zdejší podmínky pro život jsou ideální.
Pak kolem něco proletělo. Bylo to velké jako roztažená pěst člověka a pohybovalo se to velmi nemotorně. Někdo zavolal, že se jedná o mouchu. Na Měsíci sice mouchy nežily, tamější lidé přesto měli značné povědomí o fauně a flóře světa, který opustili.
,,Přečetl jsem téměř všechny odborné knihy, které se zachovaly, ale všude zmiňují mouchy jako drobný hmyz. Ať se propadnu kamkoliv, ale tohle se mi vůbec nelíbí!“ Zástup souhlasně zabručel a upřeně sledoval obrovskou mouchu. Létala dost nemotorně a malinká křídla měla co dělat, aby udržela těžké tělo ve vzduchu.
,,Támhle je další!“ zavolal někdo. A opravdu. Jen kousek od nich seděla v trávě další. Byla ještě větší než předešlá.
,,Nemusíme si jich všímat, mouchy nám neublíží, ať jsou velké jakkoliv,“ uzavřel debatu makrosběrač a pobídl ostatní k tomu, aby se kolem rozhlédli. Uposlechli, začali pročesávat trávu a hledali cokoliv užitečného. Nikdo nevěděl, co by to mohlo být.
Prvního „člověka“ našli asi hodinu poté, co přistáli. Byli asi míli od raketoplánu, slunce doslova pražilo a všichni si utírali orosená čela. Ruce měli tak vlhké, že jim makročlánky (univerzální zbraň pro všechno) klouzaly z rukou a co chvíli někomu nějaký vypadl.
Ozval se křik. Každý se vylekal a ohlédl se, co se komu stalo. Necelých dvě stě metrů od ostatních stál jeden člen výpravy, hlavu vzhůru do nebe a křičel. Všichni se k němu rozběhli, aby uviděli, co ho tolik vylekalo.
U nohou mu leželo něco. Byl to člověk, ale byl tak znetvořený, že se zraky všech přihlížejících začaly odvracet. Několik dalších se přidalo do řevu, většina však strnule křečovitě stála. Ten někdo ležel v trávě a válel se v ní, pomalu a velmi nemotorně.
,,Zmutovaný..“
Z nosu mu kapal sliz, také z uší a očí, které byly naprosto prázdné. Jednu ruku křečovitě držel od těla a šmátral s ní po zemi. Prsty druhé ruky měl v ústech. Nohy měl pokryté puchýři a neúměrně tlusté ke zbytku těla. Na obou nohou měl nejméně čtrnáct prstů, spočítat to však šlo jen těžko. Snažil se vydávat zvuky a možná i mluvit. Pohyboval rty, nic z něj však nevyšlo. Jen slizká bublina, která ihned praskla. Zdálo se, že mutant vůbec nepostřehl něčí příchod.
Několik lidí vytáhlo makročlánky, což bylo zbytečné. Makrosběrač byl rychlejší, namířil článkem na mutanta a poslal na něj elektrický výboj. Už se nezvedl. Byl mrtvý.
Když dorazili k potůčku, který si razil cestu rozlehlou loukou, narazili na další. Bylo jich tentokrát více – snad patnáct. Jednomu se patrně podařilo ulovit obrovskou mouchu. Držel ji v ruce a snažil se ji jíst. Odtrhl hlavu a na obličej se mu vysypaly vnitřnosti. Hladově je olizoval, do ničeho se mu však zakousnout nepodařilo. Makročlánky i tady odvedly svou práci.
,,Těm chudákům bude jako mrtvým lépe.“
Ač si to nikdo nechtěl přiznat, pořádně je vyděsilo vše, co zatím viděli. Věděli, že se těch znetvořených stvoření nemusí bát. Mutanti ovšem otevřeli otázku, co přijde dál. Obrovské přerostlé mouchy, zmutovaní lidé, kteří pravděpodobně stále přežívali a rozmnožovali se. Strach byl v každém z nich a přicházející noc to vše zdvojnásobila. Každý byl zahloubaný sám do sebe, takže si nikdo nevšiml koní s jezdci, kteří se k nim blížili.
Nejdřív zabili ženu kousek od makrosběrače. Kulka jí prolétla hlavou a mozek se roztříštil po okolí. Všichni se dali do řevu a otáčeli. Za nimi bylo přes dvacet mužů na koních. V rukou drželi pistole a stříleli. Jakýkoliv krok byl již zbytečný a bylo na něj pozdě. Kulky padaly rychlostí blesku a lidé z Měsíce padali jako domečky z karet. Jako posledního zabila kulka makrosběrače. Světy se točily a měnily, zatímco padal mrtev k zemi.
Poté, co lidé Země svou práci dokončili a zkontrolovali smrt každého vetřelce, vrátili se k raketoplánu, aby ho vyhodili do povětří.
Trvalo dvě stovky let, než se Měsíc stal liduprázdnou krajinou. Poslední člověk tam zemřel ve věku pětapadesáti let. Zazpíval si Let It Be od Beatles a potom spáchal sebevraždu. Toho samého roku na Zemi vypuklo povstání, při kterém zdraví lidé povraždili všechny mutanty a pak se začali vraždit mezi sebou. Ti, kteří přežili, vybudovali nový svět.





Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut
29. poviedka: Lidojedi
30. poviedka: Hra bohov
31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
34. poviedka: Uprostřed prázdnoty
35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci
36. poviedka: Núdzové pristátie
37. poviedka: IDLE
38. poviedka: Ztracené HD
39. poviedka: Konzola
40. poviedka: Mary
41. poviedka: Výplach
42. poviedka: Bez hraníc
44. poviedka: V Meste niet nič nového
45. poviedka: Pán Willy
47. poviedka: Hrdina
48. poviedka: KDO JE TADY PÁNEM?
49. poviedka: Cesta
50. poviedka: Nový začiatok
51. poviedka: Možná hrozba
52. poviedka: Lucid
53. poviedka: Důchod
54. poviedka: Dobrý úmysel
55. poviedka: KO
56. poviedka: Prozření
57. poviedka: Pád
58. poviedka: Ľudia sa nemenia
59. poviedka: Link
60. poviedka: KLARK
61. poviedka: Alexander
62. poviedka: Viktor
63. poviedka: Smrtící lék