|
Šťastně až do smrti
Netrvalo dlouho a sám Doc. Yemin Mikulowski našel pro svůj vynález osobní využití. Osudná noc, která si vyžádala nejeden lidský život, ho ponořila do nejtemnějšího žaláře bez oken. Do jeho nitra. Nehodu dvou automobilů nepřežila jeho žena a on se s tím samozřejmě nedokázal vyrovnat.
„Pan Lerkov!“ volala sestřička do čekací místnosti plné truchlících lidí, „tady se posaďte a počkejte, až si vás doktor prohlédne,“ ukázala na elektronickou židli. Chvíli pacient jen tak seděl, pokukoval po místnosti a snažil se nemyslet na jeho neštěstí, ale moc se mu to nedařilo. Pak do místnosti vstoupil Yemin.
„Přeji vám dobrý den.“
„I vám, pane doktore.“ Posadil se k počítači a jediným dotykem monitoru si otevřel databázi.
„Mám tady váš spis, ale nikde tu nevidím záznamy o zdravotní prohlídce, “ řekl Yemin a pohlédl skrze brýle na pana Lerkova.
„Žádnou prohlídkou jsem neprocházel,“ s údivem odpovídal.
„V tom případě vás budu muset nejprve zkontrolovat. Pokud bychom u vás zjistili nějaká mozková onemocnění, nemůžeme vás zapojit do procesu.“
„Ale, pane doktore… vždyť jste mi sám slíbil, že mi pomůžete! Já nedokážu žít s tím, že mi zemřel můj malý chlapec. To je věc jakou, já nikdy nepřekonám! Slíbil jste mi, že mě zbavíte toho břímě stejně jako miliónu dalších lidí, které jste už vyléčil, nebo teprve vyléčíte.“
„Chápu vaší situaci, ale pokud bychom našli na mozku sebemenší vadu, léčba nemůže proběhnout z důvodu velikého rizika fyzické újmy. Stačí, když vás prohlédnu, výsledky pošlu do laboratoří a v kladném případě se za pár měsíců znovu uvidíme a budete moci podstoupit náš uzdravovací proces.“
„Tak dlouho nemohu čekat. Opravdu ne! Dokážete si to představit? Tu bolest? Ten pocit viny? Tu… tu… tu nechuť žít,“ hulákal Lerkov na doktora a chtěl se zvednout ze židle, ale ta ho chytla za obě ruce a mechanickými chapadly přitáhla zpět.
„Vy nevíte, jak já si to dovedu představit! Vy nevíte vůbec nic. Před týdnem se mi zabila žena při autonehodě. Myslíte si, že já nepociťuji to stejné? Myslíte si, že já nevím, co je to bolest?“
Pacient se uklidnil a se zdrcujícím pohledem se začal upřímně omlouvat.
„Strašně se vám omlouvám. Nechal jsem se unést. Promiňte, já to nevěděl.“
„Nic se neděje. Oba neseme vinu.“ Po těchto slovech se Yemin na chvilku odmlčel. „Je tu ještě jedna možnost, jak obejít prohlídku. Podepíšete prohlášení, že jste si vědom možných zdravotních následků.“
„To opravdu jde?“ Udiveně zíral.
„Ano, jde to, ale nikdy jsme to neudělali. Nikomu to nenabízíme z prostého důvodu. Tohle je věda, ne medicína. Nejsem popravčí ani lékař.“
„Jsem ochotný podstoupit vše! Hlavně mě zbavte trápení,“ odhodlaně dodal Lerkov a vstal ze židle.
„Pokud po tom opravdu tak toužíte, nesmím vám bránit. Zde přiložte čip, sem otisk prstu. Všechno je v pořádku a můžeme tedy začít.“
„Děkuji vám, pane doktore, mockrát vám děkuji.“
„To si povíme, až to všechno skončí,“ podotkl Yemin a s těmito slovy se vydal do laboratoře, která byla o místnost vedle.
„Sundejte si všechny kovové předměty, svlékněte se a ruku, ve které máte čip, strčte do této kovové krabičky,“ pokynula sestra odhodlanému pacientovi.
„Ano, přesně tak. Teď se posaďte a vložte tam ruku s čipem.“ Jakmile byl usazen, jeho tělo bylo připevněno kovovými obručemi, aby se nemohl při léčbě hýbat a na jeho hlavu se snesla obrovská helma.
„Všechno je připraveno. Prosím opusťte všichni místnost,“ ohlašoval Yemin všem svým spolupracovníkům. Jakmile v místnosti zůstal pouze on sám, píchnul pacientovi do pravé ruky jehlu s tmavě modrou tekutinou a nakonec i on opustil místnost a uzavřel laboratoř pevnými kovovými dveřmi. Všechno pozoroval přes silné sklo společně s jeho spolupracovníky. Nebylo to pro ně nic zvláštního. Tento postup už znali nazpaměť, jelikož jej vykonávali několikrát denně.
„Všechno je připraveno, docente,“ oznámil jeden z mužů v bílém plášti.
„Proces 26785412 tedy může začít. Tři…dva…jedna…léčba zahájena.“ V místnosti, ve které byl Lerkov, se očividně nic nedělo, ale to nebyla pravda. Neviditelný tok částic Memobuněk se přenášel mezi kovovou helmicí a Lerkovou hlavou. Ačkoliv byl pod vlivem jedu, který na pár minut vypnul všechny jeho životní funkce, strašlivě sebou škubal a nebýt kovových upevňovačů, jeho tělo by sebou pláclo o zem.
„Všechno je v normálu. Teplota krve se pohybuje kolem padesáti stupňů.“ Což bylo při procesu v pořádku. „Ještě minuta a ukončíme to.“
„Myslíte si, profesore, že bude v pořádku, když neprošel prohlídkou?“ zvídavě se ptala sestra po jeho boku. Yemin ale neodpověděl a místo toho se naklonil přes řídící panel a stisknul červené tlačítko.
„Proces číslo 26785412 je ukončen. Pojďme zkontrolovat pacienta.“ Společně otevřeli kovové dveře a začali pacienta vyprošťovat ze spárů léčebného přístroje.
„Položte ho na lůžko,“ pokynul Yemin ostatním a jakmile měl Lerkova na bezpečném místě, do žíly mu píchnul další jehlu tentokrát s červenou látkou. V ten okamžitě otevřel oči.
„Doktore!“
„Jak se cítíte?“
„Cítím se normálně.“
„Pamatujete si, co se stalo?“
„Vyléčil jste mě.“
„A z čeho jsem vás léčil?“ Lerkov chvíli přemýšlel a pak se podíval na Yemina a ne příliš jistě řekl: „Nevím.“ Yemin se otočil na sestru, která seděla u počítače a zapisovala do něho data.
„Léčba proběhla úspěšně. Pacient si nepamatuje.“ Pak se otočil zpět na Lerkova a pobídl ho k tomu, aby se postavil na nohy a odešel. „Proces proběhl úspěšně a vy můžete odejít. Jste šťastný!“
„Mockrát vám děkuji, pane doktore. Vůbec nevím, proč jsem se léčil, ale mám nádherný pocit a jsem opravdu velice šťastný. Nashledanou a přeji krásný den.“ Po Lerkově odchodu Yemin odhodil plášť a s podivným výrazem ve tváři se odebral k výtahu na konci chodby a odjel s ním do vyššího patra.
„Další úspěšný den,“ povzdychl si. Dokážu zbavit trápení každého člověka na světě, ale já sám se trápím. Bolestivé chvíle před spaním, slzy v očích a pocit viny. To vše mě zevnitř užírá. Pomýšlel Yemin ve svém bytě u šálku kávy. Příprava na moji léčbu musí začít okamžitě. Zbavím se smutku a začnu znovu žít.
Druhý den ráno se Yemin, odhodlán podstoupit léčebný proces, vydal do své laboratoře, ale zarazil se na chodbě, když slyšel z denního hlášení, že Pan Vladimír Lerkov včera večer zemřel při přebíhání vozovky. Jeho obličej dostal rázem bílou barvu a ruce se mu natolik rozklepaly, že málem nedokázal stisknout tlačítko pro přivolání výtahu. Nevěřícně kroutil hlavou, ale nakonec na své pracoviště dorazil.
„Dobrý den, docente Mikulowski.“
„Dobrý den, sestro. Slyšela jste dnešní hlášení?“
„Ano, slyšela.“
„A nic to s vámi nedělá? Zemřel náš pacient, kterého jsme včera učinili nejšťastnějším na světě.“
„Samozřejmě, že mě to mrzí, ale s tím nikdo z nás nic neudělá.“
„Minulý měsíc to bylo úplně stejné. Zemřel jeden z našich pacientů.“
„Který?“ ptala se sestřička.
„Pan Peterka. Snažil se zachránit ženu, kterou mlátil její manžel a doplatil na to. Ten muž na něho vytáhl pistoli a zastřelil ho.“ Jakmile Yemin domluvil, usedl ke svému počítači a nechal si vyhledat v databázi všechny jeho pacienty. Tím, co viděl, byl naprosto unesen. Jeho výraz v tváři rázem zkameněl. Pomocí prstu projížděl seznam jmen na obrazovce a skoro u každého z nich byla v poslední kolonce uvedena smrt.
„Autonehoda, autonehoda, zastřelen, autonehoda, pád z mostu, zastřelen, autonehoda, přejet vlakem, pád do výkopu, utopení, autonehoda, autonehoda, uhoření,“ četl si pro sebe. U každého ze zmíněných mrtvých si přečetl záznamy policie a zjistil, že ve všech případech zemřeli vlastním zaviněním. „Oběť byla nalezena na břehu s plícemi plnými vody. Přátelé mrtvého tvrdí, že přecenil své síly a plaval do veliké hloubky. Jejich neštěstí však nemělo dlouhého trvání. Díky vynálezu Doc. Yemina Mikulowského se všem pozůstalým zahojily jizvy na srdci a dnes žijí šťastně a bez vzpomínek na ošklivé události.“
„To ne!“ Vykřikl Yemin a vyskočil z křesla. Všichni kolem něho se zděsili a pozorovali, co se mu děje. „Okamžitě zastavuji léčbu! Nikdo další nesmí projít procesem.“ S těmito slovy vyběhl ven na chodbu a všem přítomným pacientům oznámil, ať okamžitě odejdou domů. Dokonce se zdálo, že byl na ně až příliš hrubý. Někteří starší lidé to mohli jen sotva rozdýchat.
„Co to děláte, doktore?“ Hulákala sestřička na pomateného Yemina. Ten ji však odstrčil a neodpověděl. Místo toho utíkal k počítači a někomu volal.
„Okamžitě zastavte veškerou léčbu pomocí mého vynálezu! A to na celém světě!“ vykřikoval Yemin do mikrofonu. Z druhé strany se ale ozývala negativní odpověď.
„Bohužel vám světová organizace nemůže vyhovět.“
„Ten stroj zabíjí lidi!“
„Co je to za nesmysl. Docente, vy jste chytrý člověk a sám dobře víte, že tento přístroj všem lidem na světě pomáhá. Nikdo neví o žádné z tragédií, nikdo nemá žádné duševní potíže, nikdo si nepamatuje zlo.“
„A to je právě ta chyba! Člověk tohle všechno musí znát a vědět, aby mohl žít a fungovat. Nikdy před tím mi to nedošlo, ale teď je tu jasný důkaz, že člověk nepřežije bez tragédií a smutku.“
„Co to plácáte za nesmysly?“
„Podívejte se na úmrtnost. Za posledních pět let, co je můj vynález v plném provozu, úmrtnost lidí po celém světě rapidně stoupla. Jestliže člověk nezná smutek, nezná neštěstí, tak nezná ani strach! Nebojí se experimentovat, nebojí se ničeho! Nebojí se umřít, protože nezná nikoho, kdo umřel. Chápete, co tím chci říct?“ Z reproduktorů se neozýval žádný hlas. Mikulowskiho spolupracovníci jen mlčky stáli a pozorovali, co se bude dít dál.
Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
|
Creshaw
pEpinko