Uprostřed prázdnoty
"Na tohle se můžu vyprdnout!" zabručel si Jonáš Polovský pod vousy. Zlobil ho centrální počítač lodi a nebylo to na této
cestě poprvé. Od té doby co ztratil hlavního údržbáře Larryho šlo všechno od desíti k pěti.
Jako první odešel hlavní komunikační laser – to bylo ještě ve fázi akcelerace lodi. Když protáhnete nějaké křehké
zařízení oblakem vodíkového plynu relativní rychlostí 94% c tak už to nespravíte, ani kdybyste se na hlavu postavili.
Pak se hlavní počítač zdráhal aktivovat náhradní komunikační okruh. Jonáš musel sám vylézt z obytného prostoru a ve
skafandru se protáhnout pod vnějším ochranným pláštěm až na záď, kde bylo nutné ručně přepájet několik spojů, následně
je odizolovat, odstínit a pečlivě srovnat pod kryt, což ve skafandru není žádná legrace, zvlášť když váš model
ochranného obleku byl moderní naposledy za krále klacka a vypadá jak panáček z reklamy na pneumatiky.
Následné přeprogramování ovladače už bylo jen třešničkou na dortu, ale i tak byl Jonáš rád, že mu s tím pomohl jeden z
nových členů posádky.
Celá loď byla pořádně v letech už když s ní Jonáš začal létat, nové měla jen motory a ochranné štíty, a teď, po několika
cestách mezi Zemí a Atlantidou, jak kolonisté nazvali terraformovanou planetu u Epsilon Eridani, byla nepřetržitě v
provozu už více než jedno století palubního času, což vydalo skoro na dvojnásobek pozemských let.
Každý kdo létal mezihvězdně musel být připraven na to, že když se vrátí na planetu ze které startoval uvidí docela nové
zvyky, technologie a ze starých přátel jen těch pár, co nezemřelo stářím. Interstelární plavidla se na každé zastávce
modernizovala a dovybavovala současnou technikou a většinou se obměňovala i značná část posádky. Noví lidé přinejmenším
věděli jak zacházet s novými počítači – o tom si mohl Jonáš nechat tak nanejvýš zdát.
Proto ho mrzela ztráta údržbáře. Byl jediná osoba, která byla na lodi stejně dlouho jako Jonáš sám. Vlastně ještě déle,
neboť se na loď dostal dřívějším transportem (interstelární i interplanetární plavidla se montují ve volném prostoru jak
z konstrukčních tak ekonomických důvodů).
Celý životní příběh Larryho byl vůbec směsicí smůly a podivných náhod.
Býval laborantem v bioradiologickém ústavu na nějaké americké univerzitě a postupem času se u něj vyvinulo velmi ošklivé
rakovinné onemocnění. Prodělal nejrůznější terapie, ozařování, transplantace, další ozařování, genová terapie, prionová
blokační terapie, nanostroje a ještě hromada dalších, nic nezabralo, alespoň ne pořádně. Jeho šéfová, z bůhví jakých
pohnutek, ho protlačila do vojenského výzkumného projektu, který měl za úkol dokázat, že lidské vědomí lze přenést do
stroje. Larry tak skončil v těle humanoidního robota, což ssebou přinášelo jak výhody, tak nevýhody. Propojení
paměťových okruhů lidského typu s čistě datovou počítačovou pamětí nebylo dokonalé, ale takřka okamžitý přístup k
encyklopedickým znalostem byl pořádné plus. I když jste za to obětovali chuť na sex. Ostatně ne že ten by vám v
robotickém těle k něčemu byl. O tomhle tématu Larry rád žertoval. Samozřejmě nelze opomenou výrazně prodloužený život,
rozhodně proti těm několika měsícům, co Larryho tělu stravovanému rakovinou zbývaly. Bohužel velká část společnosti měla
značné výhrady k takovému "obcházení" smrti. Pro úřady Larry prakticky přestal existovat. Úředníci raději ani neřešili
volební právo Larryho nového těla a prostě ho klasifikovali jako humanoidního robota. Kompletně i s vlastnictvím. To
připadlo státu.
Tak se svou proměnou změnil Larry i zaměstnání. S pomocí několika starých přátel se tajně přihlásil se do mezihvězdné
nákladní flotily a po kratším výcviku byl přidělen na loď "Leif Eriksson". Bylo to vyřazené armádní meziplanetární
plavidlo, které ISTC (InterStellar Travel Company) koupila za značně podezřelých podmínek a s nemalým nákladem
uzpůsobila pro mezihvězdný let.
Na ní se potkal s Larrym Jonáš. Jonáš byl tehdy ještě mladíček, čerstvě po
škole. Protože společnost Starlight byla jak sponzorem jeho univerzity, tak strategickým partnerem ISTC, měl Jonáš při
shánění zaměstnání o starost méně. Navíc po šílencích ochotných obětovat svůj osobní život pro šanci na cesty k jiným
hvězdám byla vždycky sháňka. Jonáš s Larrym si docela padli do oka, a to že jako jediní tvořili po dlouhá léta jedinou
stálou posádku lodi je sblížilo ještě více. Na každé cestě trvající několik let sice měli vždy společnost pasažérů a
dočasné posádky, ale ty po vysazení na cílové planetě už víckrát neviděli. Jenom doktor Marcello, původem Ital, který s
nimi letěl na první cestě k Atlantidě, je pokaždé přišel přivítat na kosmodrom, když přistály orbitální transportéry.
Poslední zastávka byla u Atlantidy. Neproběhla zrovna šťastně. Při brzdném obletu Epsilonu se porouchal úchyt tepelného
štítu a Larryho, který to ve volném prostoru opravoval, sežehl výboj slunečního větru. Kdyby měl ochranný oblek jako
normální člověk nemuselo se nic stát, ale Larry rád využíval toho, že jeho tělo nemuselo dýchat a nemohlo zmrznout.
Nováčci, kteří přišli na loď nebyli špatní, ale Larryho nahradit nemohli. Teď, na půli zpáteční cesty, začala na Jonáše
doléhat osamělost. A zlobil ho počítač. Byl to nový model z Atlantidy. Nevyznal se v něm.
"Trishame! Na můstek!
Okamžitě!" Řvát do interkomu byla nevychovanost, ale Jonáš si to jako kapitán lodi mohl dovolit.
"Jak přiměju tenhle
křáp, aby mi nahrál do kapesního počítače novou hudbu? Odmítá se to spojit s tim mym předpotopním šmejdem..." vyjel
Jonáš na mladíka který dorazil na můstek.
"Musíte to přidat do knihovny zařízení, pane. Vidíte, už to funguje." Kožený
výraz neprozrazoval nic. Jonáš přesto cítil, že se mladíka dotknul. A že mu byl trochu k smíchu.
"Děkuju, já se s tímhle
asi už nenaučím. Má to úplně jiné ovládání, než jsem zvyklý. Tohle bylo nedůležitý, ale jsem rád, že vás tu mám. Ten
ovladač na komunikační laser bych sám dohromady nedal a museli bysme jet na záložním počítači, což by týhle cestě na
komfortu nepřidalo." Trisham se malinko pousmál "Děkuji, pane."
"Můžete jít." Jonáš mu dál nevěnoval pozornost. V
mladíkově přítomnosti se cítil nesvůj. Jako by si s ním neměl co říct.
Nová hudba mu náladu nezlepšila. Nebyl na takový styl hudby zvyklý. Nakonec si raději pustil klasiku. Jonáš měl vždycky
pocit, že ke stavu beztíže se nejlépe hodí Bach, ale málokdo s ním ten názor sdílel. Ani Larrymu Bach nevyhovoval. Míval
raději současnější hudbu. Ale Jonáše by nikdo nepřesvědčil, že americký gruntbarf může skrývat jakékoliv kvality. Byl
ochotný přetrpět skoro cokoliv, včetně popu, který zněl většinou úplně stejně (poznat jednu písničku od jiné bylo skoro
nemožné), ale gruntbarf ne.
Stav beztíže byl událostí sám pro sebe. Loď na cestě několik let zrychlovala s
přetížením 1g a teď už skoro půl roku letěla na volnoběh téměř rychlostí světla. Za několik málo týdnů se loď otočí
kolem své osy a začne brzdit zase s přetížením 1g. Každý přechod ale znamená plno práce pro posádku. A pro čistící
roboty. Jonáš se pokaždé mohl popukat smíchy, když viděl záběry bezpečnostních kamer z jídelny ve chvíli, kdy skončilo
období akcelerace. Během několika minut se začalo všechno vznášet a pasažéři pokaždé i přes Jonášovo varování nechali
všude možně válet všemožné smetí, zbytky, ale i důležité doklady. Docela problém způsobila na jedné z minulých cest
nádoba s pomerančovým džusem. Odplachtila do ventilace, kde se roztrhla a obdařila velkou část lodi vůní a lepivým
povlakem na stěnách a přístrojích. Od té doby při každém přechodu Jonáš uzavíral větrací systém až do doby po kontrolním
úklidu.
Když Jonáše přestalo bavit poslouchání hudby a procházení záznamů z bezpečnostních kamer, rozhodl se udělat kus práce.
Spustil kontrolu systémů a v mezičase se věnoval studiu příručky k počítači. Nejtlustší část byla věnována ovládání
programů, ale byla vesměs napsána tak nesrozumitelně, že z toho Jonáše jen rozbolela hlava. Ze zamyšlení ho vytrhnul
varovný signál nalezené chyby. Jeden okruh v sekci C6 hlavního motoru neodpovídal. Po důkladnějším prozkoumání příčiny
bylo jasné, že to bude vyžadovat manuální opravu. Lodí se přenášely slabounké záchvěvy způsobené občasnými nárazy
miniaturních částic do čelního štítu. Člověk je nemohl cítit, ale postupem času to vychýlilo kontakt jednoho vodiče u
ovládacího panelu magnetického urychlovače bussardova ramjetu.
Jonáš by sice mohl říct některému z nových členů
posádky, aby se postaral o opravu, nebo k závadě navést robota, ale protože se chtěl trochu protáhnout a rozhýbat
rozhodl se, že se opravy chopí sám.
S lehkostí proplul obytnou částí lodi. Přes varování počítače vlezl do strojové části bez ochranného obleku. Nebylo moc
čeho se obávat. Rozsáhlé prostory strojové části lodi byly ventilovány a pečlivě udržovány. V případě nouze mohly
sloužit jako obytné prostory, i když se značně menším komfortem než obytná část.
Oprava mu zabrala sotva pár
vteřin, ale Jonáš zůstal ve strojírně několik hodin. Uklidňovalo ho známé prostředí. Nemusel věnovat pozornost podivným
vyskakujícím upozorněním nového palubního počítače. A ani novým členům posádky. Stýskalo se mu. Po Larrym, po
Marcellovi, po starých dobrých časech, po Zemi, po škole, po jeho první holce. Utekla od něj těsně před státnicemi.
Možná i proto se dal k mezihvězdné flotile. Od té doby žádný pořádný vztah neměl, jak taky, když byl v jednom kuse ve
vesmíru a stárnul sotva poloviční rychlostí, než lidé na zemi. Dumat nad tím teď nemělo smysl, byl uprostřed prázdnoty a
cítil se osaměle.
Další týden slavila jedna pasažérka narozeniny. Trisham se chopil iniciativy a zorganizoval oslavu v jídelně. Bůhví jak
se mu s pomocí několika dalších lidí z nové posádky podařilo uplácat něco jako dort. Na oslavě se sešlo celé osazenstvo
lodi.
"Copak, že se držíte stranou, pane?" K Jonášovi sedícímu zaraženě v rohu jídelny a ožužlávajícímu kus dortu
doplachtil Trisham.
"Až dorazíme na Zemi, zůstanete na lodi? Poletíte se mnou zpátky k Atlantidě?"
"Ne pane, mám
domluvené zaměstnání ve výzkumném metalurgickém ústavu na Marsu."
"A plánujete ještě někdy cestovat mezi hvězdami?"
"Asi ne pane. Chtěl bych si založit rodinu a taková cesta by mě od ní oddělila. Nechtěl bych být tak osamělý."
"A
myslíte, že někdo z těchto lidí co jsou teďka tady se se mnou ještě někdy setká, že poletí na Atlantidu?"
"Myslím, že
ne. Co máte plánu vy, až budeme ve sluneční soustavě?"
"Zajdu si do luxusního bordelu..."
"Prosím?"
"Víte
Trishame, člověk jako já žije mimo čas, neni už součástí společnosti vod který vodlítal, je furt mladej a přitom pořád
starej. A v bordelech se skoro nic nezmění bez vohledu na to, kolik času uběhlo. Cejtim se tam míň vosamělej. Jo, a ty holky pomáhaj taky..."
Ďalšie, už zverejnené poviedky: 1. poviedka: Detektiv 2. poviedka: MOONKiller 3. poviedka: Poselství z budoucnosti 4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie 5. poviedka: Archa 12 6. poviedka: Žerty stranou 7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :) 8. poviedka: Agenti 9. poviedka: Sérum smrti 10. poviedka: Kozel zahradníkem 11. poviedka: Pohlad do neznáma 12. poviedka: Na cestách 13. poviedka: Úsvit Noci 14. poviedka: Cesta galaxiou 15. poviedka: Pomsta Sithov 16. poviedka: Výměna 17. poviedka: Výzkum 18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja 19. poviedka: Právo na život 20. poviedka: Jsem laik 21. poviedka: Pozorovateľka 22. poviedka: Niečo, čo poznám 23. poviedka: Blízky nepriateľ 24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok 25. poviedka: Šťastně až do smrti 26. poviedka: Penta 27. poviedka: Phobos 28. poviedka: Misia Son Umut 29. poviedka: Lidojedi 30. poviedka: Hra bohov 31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
|
Creshaw
window
mercdok
efgh
iskar
tryas
atrox
pEpinko