66. poviedka: Blaník

Blaník

Sucho v ústech, křik. Obrovská dunivá rána, při které mi zaléhají uši a cítím ji celým tělem. Otevírám oči, abych neviděl nic. Zmocňuje se mě panika, jsem snad slepý? Po ráně na chvilku utichá křik, aby se opět rozezněl s nezměněnou silou.
Snažím se postavit na nohy, v tom mě na tvrdou postel vrací ostrá bolest v hlavě, zůstávám tedy ležet na čemsi, co mi připadá jako kus hadru na zemi.
Další rána, silnější než předchozí. Ze stropu se na mě sype jemný prášek, drhne mi mezi zuby. Lidé kolem stále křičí.
Není slyšet nic kromě toho šíleného řevu strachu, žádná řeč, žádná slova, žádná artikulace.

Po neurčité době, mnoha dalších ranách a pravděpodobně i ztrátě vědomí, vidím záblesk světla. Nejsem tedy slepý, cítím ohromnou úlevu a hned se mi lépe přemýšlí.
Ty rány, které se nepřestávají ozývat, to musí být bomby. Tohle je kryt, odhaduji, že v pražském metru, vyděšení lidé kolem se sem schovali stejně jako já.
Ze záblesku se postupně stala slabá záře, která nyní postupně nabírá na intenzitě a v jejích obrysech je možné rozeznat stovky, snad tisíce siluet vyděšených těl po skupinkách u stěn.
Představa toho, jak musí vypadat svět nad námi, byla děsivá. Nechápu, proč na nás dopadá tolik bomb. Vlastně ani nechápu, jak se mi sem podařilo dostat, doufám, že mi to tu někdo řekne, až se situace trochu uklidní.
Záře se zatím blížila a až teď jsem začal rozeznávat, jak z jejího směru někdo řve, ať se všichni konečně uklidní. Světlo, nyní poměrně rozeznatelné, se zastavovalo u skupinek lidí a vždy chvilku svítilo mezi ně, dalo by se říci, že až zkoumavě.
Postupně skupina lidí kolem baterky přicházela až ke mně. Z jejího pohybu mi bylo jasné, že někoho hledají, co jsem nečekal, byl fakt, že hledají právě mě.
Tři vojáci stáli nade mnou, koukali mi zvědavě do tváře osvícené světlem svítilny a do toho jejich velitel jen řekl: „Tady ho máme, ptáčka, berte ho, hoši.“
Přistoupil ke mě jeden voják z každé strany, chytili mě pod rameny a táhli chodbou kolem mas lidí do temnoty.

Chvíli po tom, co po stranách chodby zmizeli lidé, jsme dorazili k masivním pancéřovým dveřím, které se jal velitel okamžitě a složitě otevírat. Po jejich těžkém zadunění, když je opět zavíral, jsme pokračovali v naší cestě tmou.
Nyní k mým uším doléhal jakýsi ruch, myslím, že další část krytu. Po chvíli zvuk zesílil a já rozeznával matné obrysy tváří, které, ač byly znetvořené strachem, nekřičely. Ostatně jsem už ani neslyšel bombardování, myslím, že tato část je lépe chráněná.
Dalšími kroky jsem se k tvářím blížil a rozeznával jejich náhle zmatené a zároveň zkoumavé výrazy, když jsem se dostal do jejich blízkosti. Tyto obličeje byly po chvíli tak blízko, že se moji nedobrovolní průvodci dali do křiku, aby nám vyklidili cestu a že není nic k vidění.
Dorazili jsme k dalším dveřím, stejně masivním, ale nepoměrně menším. U nich jsme dobu čekali, než se s hlasitým rachotem otevřely. Škvírou mezi masivním rámem a silným kovem dveří pronikala záře, která po pobytu v temnotě oslepovala. Vstoupili jsme dovnitř.

V místnosti, osvětlené několika lampami, zády ke mně seděly na zemi dvě postavy před kterými stálo několik ozbrojených mužů. Cestou dovnitř, poměrně úzkou chodbou, jsme minuli několik dalších stráží, či jakou funkci zde zastávají a několik jich stálo i po krajích místnosti, kam jsem předtím neviděl. Dovedli mě k těm dvěma postavám a donutili sednout k nim.
Vypadali jako dvojčata, bratři rozdílní jen v detailech jako oblečení a délce vlasů, ale jejich tváře mi byly podivně povědomé. Pak jsem vzhlédl a viděl v mnoha tvářích projevy zájmu, o mě, či spíše o nás. Příliš jsem nechápal proč a na otázku, proč jsem tu, mě pouze okřikli, ať jsem konečně zticha.
Někteří lidé v místnosti, převážně ti beze zbraní, se mezitím odebrali za dveře na opačném kraji chodby než odkud jsem byl dovlečen a zpoza nich se ozýval jen nesrozumitelný ruch tichého rozhovoru.
Při tom se opět otevřely tlakové dveře, kudy jsem přišel a dovedli další dva muže. Dva muže úplně stejné jako ti dva, kteří už seděli na podlaze. Dovedli je k nám a donutili je posadit. S neskrývaným zájmem jsem si je prohlížel a přemýšlel, co dělám mezi nimi. Neměl jsem z toho dobrý pocit a marně jsem vzpomínal, kde jsem je viděl.
Ani jsem si nestihl všimnout, že jejich průvodci odešli a jiní přiváděli další dva, které k nám posadili. Sedělo jich tu 6, jeden vedle druhého jako přes kopírák a mě se zmocňovala čím dál tím větší hrůza.
Pak se otevřely dveře do místosti, kam se odebrali vůdci tohoto pochybného sdružení, vyšli dva vojáci, zvedli jednoho z bratrů (či jak je nazývat) a odvedli k nim. Ticho. Řeč. Křik. Nelidský řev. Hlasité křupnutí a zas ticho.

Zatímco jednoho z nás, či snad z nich, vyslýchali, zbytek včetně mě odvedli do skladu nepopsaných beden, a zavřeli nás tam. Jeden z Bratrů (jak jsem si je v duchu nazval) do nich hned nahlédl a zahlásil: „Jen plechovky.“
Chvilku po tom, co nás tam zavřeli (ani jsme nestihli posedat po bednách), se opět otevřeli dveře a dovnitř k nám strčili dalšího Bratra. Už jich tu bylo devět a já nevydržel: „Co vy jste vlastně zač?“ „Jak se můžeš ptát na takovou věc?“ odpověděl otázkou ten nejblíže mně. „Jak... Proč nemůžu? Kdo jste? Proč jste všichni stejní?“ pokračoval jsem ve ptaní, zmatenější než předtím.
„Vypadáš jako my, ale nebyl jsi vychován jako my. Vychován správně. Jsme Blaničtí rytíři,“ beze spěchu a klidně říkal jeden z nich. „Takže ta pověst byla pravá? Nechce se mi věřit.“
Na jejich tvářích se objevily kyselé úšklebky: „Pověst jako taková samozřejmě pravdivá není, pod horou žádné vojsko nečekalo. Přeneseně jsme tu ale my, my jsme přišli zachránit České království v nejtěžších časech. Naše organizace funguje už přes padesát let, poměrně nedávno jsme se dostali k materiálům pro tvorbu, či snad výrobu klonů. Ty jsi jeden z nich, jeden z nás.“
Další pokračoval: „Nikdo z nás tady se ven nedostane živý, všechny nás budou vyslýchat, budou chtít znát místo, kde se skrývá naše vedení. Jde po nás vláda, tajné služby, policie, ale nic nemají. My nic neřekneme, protože jsme byli pro takovéto situace vychováni. Ty nic neřekneš, protože nic nevíš, ale rozdíl to nebude činit žádný.“
„To mi je jasné od té doby, co mě mezi vás posadili,“ konstatoval jsem s chvějícím se hlasem. „Nemůžu být klon, to nejde, vždyť... Pamatuju si svoje rodiče, jak jsem chodil do školy...“
„Ne,“ zarazili mě. „Tohle všechno jsou vzpomínky člověka, podle kterého jsme byli vytvořeni. Je to tak prý snazší. Při výcviku nám vše samozřejmě řekli. Bohužel, ve tvém případě očividně došlo k chybě, dostal ses ven a žil normální život. Škoda, že už o tobě neřekneme vedení.“
Marně jsem hledal další protiargumenty, ale uvnitř mi bylo jasné, že nelžou. Ve svém životě jsem měl pár nesrovnalostí, které nechápu a tohle by vše vysvětlilo. Zajímalo mě ale tohle: „Na co proboha potřebujete klony?“
„No přece na válku. Tenhle národ potřebuje podpořit, aby si šel za svobodou. Bolševici omezují svobodu už příliš dlouho. Po tom fiasku v letech 1989 až 1992, kdy se zbavili všech zárodků „špatných“ myšlenek a jejich autorů, se nikdo ani nepokouší myslet na vzpouru. Cožpak sis ve svém okolí nevšiml, že lidé bez vysvětlení mizí nebo se ze dne na den mění? Tajná policie umí divy. Stačí, aby ses špatně podíval na souseda práskače a už je máš v patách,“ s ledovým klidem a hrdostí deklamoval ten, který seděl na bedně přede mnou a mě připadalo, že by všichni, jeden vedle druhého, řekli naprosto to stejné jako on.
A pokračoval dál: „Proč si myslíš, že nás je tu tak málo? My jsme první vlna, chtěli jsme zasét semena nespokojenosti mezi lid a pak se splnil náš velký sen, takže náš plán začne znovu na zelené louce,“ zářily mu oči, stejně jako všem okolo. Všichni všechno dělají a cítí stejně.
Začínalo mě mrazit v zádech: „Velký plán? Snad nemáš na mysli, že Praha přestala existovat?“
„Neříkej, že jsi snad s nimi,“ ohradil se: „Trvalo nám neskutečně dlouho, vedení dlouho připravovalo provokaci, která by ten spor mezi Východem a Západem ukončila navždy. Teď se to konečne podařilo a Angličani si myslí, že za tím vším stojí Praha. Tím se nám podařilo sprovodit ze světa většinu naší vlády, tajné služby i policii a tak dovolit našemu národu začít nanovo. Navíc podle posledních informací co máme, se ani Angláni nezmohli na víc než pár atomovek a jinak bombardují postaru. Vrátíme se tam.“ Tohle nejsou bojovníci za svobodu, partyzáni, nic takového. Nebezpeční fanatici. „Chceš tím říct, že jste připravili o život aspoň milion nevinných lidí jen kvuli svým vlastním cílům?“
„Ale ty prospějí všem ostatním,“ okamžitě vystřelil s odpovědí.
„A tu jistotu bereš kde?“ ptal jsem se s odporem.
„Vím to, my jsme Blaničtí rytíři, my zachráníme národ v jeho nejtěžších dobách. Ty nastaly teď a my jsme tady,“ odpověděl s naprostým přesvědčením v hlase.
Pak si nás po jednom odváděli na výslech. Z výslechů se nikdo nevracel.
Když přišli pro mě, bylo mi zle z těch všech, nic jsem říci nemohl, ale ani já jsem se z výslechu neměl vrátit.





Ďalšie, už zverejnené poviedky:
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut
29. poviedka: Lidojedi
30. poviedka: Hra bohov
31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
34. poviedka: Uprostřed prázdnoty
35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci
36. poviedka: Núdzové pristátie
37. poviedka: IDLE
38. poviedka: Ztracené HD
39. poviedka: Konzola
40. poviedka: Mary
41. poviedka: Výplach
42. poviedka: Bez hraníc
44. poviedka: V Meste niet nič nového
45. poviedka: Pán Willy
47. poviedka: Hrdina
48. poviedka: KDO JE TADY PÁNEM?
49. poviedka: Cesta
50. poviedka: Nový začiatok
51. poviedka: Možná hrozba
52. poviedka: Lucid
53. poviedka: Důchod
54. poviedka: Dobrý úmysel
55. poviedka: KO
56. poviedka: Prozření
57. poviedka: Pád
58. poviedka: Ľudia sa nemenia
59. poviedka: Link
60. poviedka: KLARK
61. poviedka: Alexander
62. poviedka: Viktor
63. poviedka: Smrtící lék
64. poviedka: Až zemře poslední žena