Myšlienka na usporiadanie poviedkovej súťaže, ktorá sa zrodila pred trištvrte rokom dospela včerajšou polnocou k svojmu vyvrcholeniu. Trištvrte roka sme v redakcii pracovali na príprave a priebehu súťaže Sci-fi poviedka roka 2010. Dnes zverejňujeme víťaza ceny poroty, poviedky vybrané do pripravovanej knižnej zbierky a víťazov hlasovania čitateľov.
Úvod & Cena poroty
Už minuloročná zima priniesla nápad. Po ujasnení základnej koncepcie začali v januári prvé rokovania so sponzormi a prípravy, ktoré napredovali a v polovičke apríla dospeli k zverejneniu prvej informácie o súťaži a výzvy na zasielanie poviedok pre autorov. V polovičké mája sme začali zverejňovať poviedky. Prvou bola poviedka Detektiv, nasledovali ďaľšie a peletón v auguste uzavrela poviedka Ecce paradisus.
Nakoniec celkovo súťažilo 65 poviedok a my sme prežili leto so sci-fi poviedkami.
Cena poroty
Porota súťaže po dlhých úvahách a diskusiách rozhodla o udelení ceny poroty pre poviedku Pád od Martina Miklicu. Autorovi srdečne gratulujeme.
Ku gratulácii a komentáru sa pripája aj generálny sponzor súťaže, spoločnosť Intel. „Sci-Fi poviedka roka 2010 bol pre nás výnimočný projekt nielen v rámci Slovenska a Česka, ale aj v omnoho širšom ponímaní. Sci-Fi je však jednoznačne tá správna motivácia aj pre nás. Neustále nás posúva ďalej, rúca bariéry a stanovuje nové méty. V informačných technológiách to platí dvojnásobne. Veľa projektov začína inovatívnou myšlienkou, ktorá môže na začiatku vyzerať ako sci-fi a po čase sa môže táto inovácia stať neoddeliteľnou súčasťou ľudského života,“ povedal Pavel Svoboda, PR manažér spoločnosti Intel. „Účasť i úroveň literárnych diel nám urobila veľkú radosť. Rád by som pogratuloval víťazovi a poďakoval sa všetkým zúčastneným i hlasujúcim, vďaka ktorým sa nám podarilo z tejto spočiatku skromnej súťaže urobiť veľmi zaujímavé podujatie, ktoré bude mat ešte určite svoje pokračovanie, “ dodal Svoboda.
Porota súťaže zároveň vybrala, čo bolo hádam ešte ťažšie než vybrať víťaza, aj 12 poviedok do knižnej zbierky. Sú to nasledujúce poviedky
1. poviedka: Detektiv Martin Pavlíček
7. poviedka: Drobná počítačová haluz Vierka Kinierová
12. poviedka: Na cestách Lucia Halčínová
17. poviedka: Výzkum Tomáš Berák
20. poviedka: Jsem laik Linda Vlčková
29. poviedka: Lidojedi Robert Poch
34. poviedka: Uprostřed prázdnoty Jakub Slavíček
37. poviedka: IDLE Ondřej Adamec
53. poviedka: Důchod Štěpán Jindra
57. poviedka: Pád Martin Miklica
62. poviedka: Viktor Miroslav Kolář
68. poviedka: Ecce paradisus Samuel Molnár
Pozn. zoznam podľa dátumu zverejnenia.
Keďže kvalita poviedok za prvými štyroma piatimi miestami je veľmi vyrovnaná, porota súťaže sa rozhodla, že do zbierky bude zaradených ďalších 5 až 10 poviedok. Tieto poviedky vyberú autori 12 vybraných poviedok (tí ktorí budú chcieť), aby sa čo najviac objektivizoval výberový proces textov do knižnej podoby.
O rozhodnutí autorov o 5-10 ďalších vybraných poviedkach vás budeme informovať v nasledujúcich týždňoch.
V nasledujúcich mesiacoch budeme komunikovať s autormi poviedok, kvôli ich textom, ktoré by sa v niektorých prípadoch mali dočkať vylepšenia, a tiež kvôli novým poviedkam, ktoré v zbierke uverejníme spolu s výberom súťažných poviedok. Radi by sme videli knihu vydanú počas tohtoročnej jesene.
Zoznam všetkých zverejnených poviedok nájdete na domácej stránke súťaže.
Víťazná poviedka:
Martin Miklica Pád Mohutné plachty se vzdouvaly pod nápory větru. Kýl prorážel masu temného oceánu a tiché předení motorů rozechvělo éter. Solární plachetnice se elegantně pohupovala v proudech superstrun a všude kolem ní se na temné obloze třpytily hvězdy. Na palubě se stočený do klubíčka na pohodlném lůžku nacházel jediný muž. „Dobré ráno, Patriku“, pozdravila loď svého obyvatele tak jako už tisícekrát předtím. „Dobrá ráno.“, odpověděl Patrik. Na tomto ránu ve skutečnosti nebylo nic dobrého. Ani na tom včerejším ani předvčerejším, a nic dobrého nebude ani na žádném dalším ránu v následujících tisíciletích. „Tak jaké jsou nejčerstvější novinky?“, zeptal se astronaut. „Už jsme dosáhli téměř poloviny rychlosti světla. Během několika minut mineme horizont událostí.„ „Během několika minut … to už je tak dávno, co jsi to řekla poprvé.“ „Ano, pro stojícího pozorovatele to bude pouze několik minut. My neustále zrychlujeme v pádu do černé díry. Čas proto pro nás běží stále pomaleji. Bude nám to připadat jako statisíce let. A potom … „ Patrik věděl, že žádné „a potom“ loď nezná. Potom minou horizont událostí, a co je za ním neví nikdo. Tisíce lodí už zmizely v černé díře, ale žádná se nikdy nevrátila. Nikdo nevydal cestopis, nikdo nenatočil dokument o exotických krajích za ní. Přál si, aby tam nebylo nic. Tato ranní zpráva nepotěšila. Nepotěšila ho, ani když ji slyšel poprvé. Tehdy byl ještě velmi mladý. Vlastně byl možná mladší jen o několik minut, o několik hodin nebo o několik dní. Čas tu neměl žádný význam. Usínal a vstával tolikrát, že nebylo v jeho silách rána počítat. Jeho duše už byla stará, vrásčitá a nemocná, ale tělo bylo stále stejně mladé a dokonalé, jako když odlétal ze Země. Kdyby věděl, že už se nevrátí, rozloučil by se pořádně. Udělal by párty pro své kamarády, objal by mámu a jedné dívce by řekl, že ji miluje. Možná že kdyby si na ni někdy udělal čas … Čas. Když nám uniká, proklouzává mezi prsty, naříkáme a stěžujeme si. Když něčí čas vyprší, pláčeme. A když je nám darován, nevíme, co si s ním počít. Patrik dostal času víc než dost. Víc než uměl využít, víc než je dlouhá chvíle, kterou si lze zkrátit. Nejdřív se díval na filmy. Pak četl knihy. Potom se zkoušel učit cizím jazykům, vařit exotické pokrmy, háčkovat, mapovat hvězdnou oblohu a chodit po laně. Nakonec už jen věčně seděl na židli a nepřítomně zíral před sebe. Nicota mu zamořovala mozek a trávila krev. Nebylo by pravdou, kdyby tvrdil, že se nikdy nepokusil s tím vším skoncovat. Samozřejmě, podřezal si žíly, vypil jed, polil se alkoholem a zapálil, ano, to by na jeho místě udělal každý. Nic z toho však nemělo smysl. Loď byla postavena tak, aby se o něj za všech okolností postarala. Když se poprvé zastřelil, probudil se ukrutnou bolestí hlavy na ošetřovně. Loď ho dala dohromady a za tři dny byl zase jako rybička. Po utonutí se mu ztěžka dýchalo a byla mu zima, po probodnutí srdce mu ještě týden vystřelovala palčivá bolest až do konečků prstů. Utrpení mu bylo dopřáno do sytosti, ale vytoužené sladké zapomnění nepřicházelo. A tak vzdal i to. Potom už pouze bezcílně bloumal po lodi, a nepřítomně si pobrukoval. Každou chodbou a každými dveřmi prošel snad tisíckrát. Věděl, kde chybí šroubek, kde je prasklá barva, kde dělníci jen ledabyle svařili ocelové pláty, ale byl příliš unavený, než aby s tím něco dělal. Pouze tudy procházel, tak jako prochází dav kolem žebrající ženy. A přitom často mluvil. Povídal si s lodí tak dlouho, až ji řekl všechno. Co kdy dělal, co si kdy myslel, co cítil. Popsal jí každou vteřinu svého života a pak znovu a znovu. Komu kdy udělal radost i koho kdy zradil. Tehdy ho uvěznění v temném víru bolelo nejvíc. Tak moc se chtěl vrátit na Zem. Ne aby se zachránil, jen se omluvit těm, kterým ublížil, i to by udělalo jeho muka snesitelnějšími. Loď mu naslouchala. Když se jí ptal, odpověděla mu. Nehodnotila jeho život, nesoudila ho, nedělala žádné závěry. To na ní měl opravdu rád. Nakonec o něm věděla úplně všechno a on věděl všechno o ní. Není pravda, že stroje nemají osobnost. To se vám zdá, když s nimi mluvíte několik minut a žádáte korektní a přesné odpovědi. Když s nimi mluvíte celé roky, všimnete si, že mají charakter. Mají své názory, přemýšlí. Kolikrát se mu zdálo, že loď potěšil. Pak často začínala rozhovor, mluvila o nevážných tématech a laškovala. Jindy byla zase uražená, odpovídala pouze krátce a úsečně, tehdy nikdy nezačala mluvit první. A pak se mrak nad jejich vztahem zase přehnal a oni si společně prozpěvovali. Tak to šlo už ode dne, kdy se poprvé potkali. To bylo o jeho pětadvacátých narozeninách. Jako každý kluk se toho dne měl stát mužem. V minulosti podstupovali chlapci různé rituály. Lovili divou zvěř holýma rukama, zdobili si těla ornamenty nebo šli bránit svoji zem. Dnes je to jednodušší, stačí přinést kousek hvězdy. Mladý muž dostane solární plachetnici, překrásný stroj elegantních tvarů. Její sametově černý povrch se stále jemně přeměňuje, jakoby v jeho útrobách bušilo srdce a vhánělo život i do nejzazších kapilár. Když stojí na zemi, její rytmicky pulzující filtrační membrány připomínají žábry ryby marně lapající po vzduchu. Ale jejím mořem je vesmír. V tom moři hledá mladík kapičku, hvězdu, třeba i docela maličkou, která bude jenom jeho. Někteří říkají, že jsme se se schopností poznat právě tu svou hvězdu narodili, že se vytříbila miliony let evoluce. Jiní říkají, že si hvězda vybere chlapce. Jisté je, že ji pozná, nikdy si ji nesplete s žádnou jinou z miliard. Stane se její součástí a ona se stane součástí jeho. Když chlapec dospěje a vybere si ženu, kousek své hvězdy jí daruje, žár svého srdce. Původně měly vesmírné koráby sloužit k průzkumu vesmíru, k vědeckým expedicím a osídlováním nových světů, ale doopravdy se nikdy nepoužily k ničemu jinému, než zkoušce dospělosti. Cestování vesmírem je bezpečné, k nehodám dochází výjimečně, pád do gravitačního víru černé díry je prakticky vyloučen, tvrdila příručka k ovládání plachetnice. Patrik ji četl aspoň tisíckrát. U této pasáže se vždycky smál. „Patriku, vstávej.“, zašeptala loď. „Dobré ráno, zlatíčko.“ „Dnes se rozloučíme. Za chvilku překonáme horizont událostí. Toto je možná naše poslední společná snídaně, tak bych ti chtěla poděkovat za vše, co jsi pro mě udělal.“ Astronaut zvedl obočí. To bylo poprvé, co slyšel jinou zprávu, než každé ráno. Možná kdysi byla i nějaká rána, kdy ještě na lodi nežil, ale ta si nepamatoval. Za dobu co tu byl, mladíkova mysl dospěla, zestárla a nakonec umřela. Řekl o sobě vše a už zbývalo jen to poslední, rozloučení, slova, která jeho rty nikdy nepronesly. „Miluju tě.“ Pak je pohltila temnota. Nevěděl přesně, co čekal. Možná skřípání trupu lodi stlačovaného nesmírnou silou do malé kuličky, možná prudkou bolest, když gravitační síla od sebe odtrhá nejdřív orgány a pak jednotlivé atomy nebo možná setkání s bohem. Nestalo se nic. Otevřel oči. Vše bylo na svém místě, tak, jak to bylo vždy. Jen počítadlo chronometru stálo tvrdohlavě na místě. „Děkuji, já tebe také“, odpověděla mu loď. Muž a jeho vyvolená stáli společně na počátku věčnosti. „Podívej mami, to je krása!“, vykřikl chlapeček a přilepil nos na umaštěné okénko hvězdoplánu. Jeho pozornost přitáhla plamenně zářící kresba mizící ve chřtánu černého disku. „Škoda, že dlouho nevydrží“, zklamaně pozoroval pomalu dohasínající konec spirály. „Mami, co je ti?“ Mladá žena odvrátila tvář, a oči jí zalily slzy. Myslela na chlapce, který ji kdysi dávno slíbil přinést kousek hvězdy. |
Hlasovanie čitateľov & Dovetok
Hlasovanie čitateľov
Hlasovanie čitateľov prinieslo nasledujúce poradie.
Prvú cenu, tichú a výkonnú zostavu v cene prevyšujúcej 1200€ vyhráva Robert Poch s poviedkou Lidojedi.
Druhú cenu, základnú doska spoločnosti Gigabyte, tričko a šiltovku Intel a aj myšku Logitech M305 vyhráva Sérum smrti Jakub Csontos.
Tretiu cenu, počítačovú sci-fi hru Mass Effect 2 venovanú spoločnosťou Electronic Arts a tričko a šiltovka Intel vyhráva poviedka Jsem Laik Linda Vlčková.
Dovetok
Súťaž postihli viaceré pôrodné bolesti. V prípadných budúcich ročníkoch, súc nimi poučení, sa im pokúsime vyhnúť úpravou a doplnením súčasných pravidiel, napríklad tým, že poviedky o ktorých budú čitatelia hlasovať vyberie zo zaslaných poviedok porota, pričom ich počet nepresiahne 15-20 poviedok.
Nakoniec, ďakujeme všetkým, ktorí nám s prípravou súťaže pomohli, osobitne sponzorom súťaže a samozrejme ďakujeme autorom. Sme radi, že súťaž priniesla množstvo kvalitných poviedok, a spríjemnila tak leto priaznivcom sci-fi žánru.
Víťazná poviedka:
| Robert Poch Lidojedi Michal se tiše rozhlížel kolem sebe. Zdálo se mu to? Opravdu zaslechl šelestivý zvuk za zády. Kroky člověka? Ale již tolik let putuje sám. Již neví, jaké to je potkat tak velkou živou duši. Kromě zdivočelých psů a koček. Ptáků a ryb. Kolik jich snědl za celou dobu svého putování? Za ty roky bloudění, zoufalého hledání živé lidské bytosti nic tak těžkého už léta neslyšel. Lidé jsou přece navždy pryč. Všechno lidské hemžení zmizelo. Když se objevili oni. Během jednoho jediného týdne hltavě sežrali šest miliard obyvatel světa až na jednoho. Na něj. Michala Foalo. Tehdy mu bylo šestnáct let. Když uviděl, na co nejde zapomenout. Byl schovaný v jeskyni nedaleko domu. Vždycky tam utíkal, když se jeho rodiče hádali. Až se vrátil, viděl rodinu a ostatní lidi z města ležet ohryzané a mrtvé. Naučil se před lidojedy ukrývat. Skrývat do tmy a stínů. Věděl, jaký mají denní rytmus. Že dvacet hodin tráví a jen hodinu loví a zbývající tři hodiny jsou strnulí, jakoby bez života. Osaměl, ale už se nebojí ani nebrečí. Jeho cit se vycvičil na sebemenší náznak čehokoli živého. Proto se teď otočil doleva a zaměřil všechny smysly jediným směrem. Nejedl už tři dny. Dnes před stmíváním dopil poslední kapku vody. Musí najít něco k jídlu a místo kde by přespal. Nevěděl kolikátého je, ani jaký měsíc. Dávno už přestal vnímat kalendář. Tělo podřídil cirkadiánnímu cyklu, vnitřním hodinám. Neví, kde přesně se nachází právě dnes. Mělo by smysl to vědět? Všechny památky na lidskou civilizaci zvolna rozsypává čas. Odporný mokvající zápach rozkladu mrtvých těl zvolna slábne. Ještě dnes se mu vrací nepopsatelné výjevy hrůzy. Kdy viděl stovky a tisíce mrtvol naházených do několika desítek metrů vysokých hromad. Když kolem těch pyramid procházel, zvracel a dusil se. Od té chvíle se začal vyhýbat dříve obydleným oblastem. První rok se živil ze zásob jednoho obrovského velkoskladu potravin na okraji jakési vesnice asi dvacet pět kilometrů od Prahy. Odvážil se putovat, až ve chvíli kdy se vyčistila obloha a znovu se dal dýchat vzduch bez šátku přes obličej. Sestoupil do údolí měst a hledal tam nejen potravu, ale zejména lidi. Auty projel rozbité silnice snad celého světa a živou duši nezahlédl. Neustále ve strachu, že jej lidojedi objeví. Znovu se ohlédl a pozorně naslouchal. Měsíc se ukryl za černé mraky. Co to bylo? Za ty dlouhé roky, bezcílného bloudění zpustošenou krajinou světa, nic tak velikého neslyšel. Všechno, co vážilo více, než půl metráku bylo zavražděno a sežráno. Viděl, jak nenasytně požírají rostliny, stromy, ryby, šelmy, lidi. Všechno co mělo více než padesát tisíc gramů a mělo v sobě dech života, zmizelo z povrchu země. Však to, co zaslechl dnes, muselo vážit zhruba stejně jako on. Chtěl vykročit za zvukem. Ale roky vytrénovaný pud sebezáchovy jej donutil lehnout na zem a vyčkávat. Pozorně naslouchal, zhluboka vdechoval pachy, očima probodával tmu. Že by se mu to jen zdálo? Ale to je nesmysl. Michalovi se už osm let nezdálo nic. Jeho spánek byl vždy odpočinek divokého zvířete, tupý a prázdný. S nastraženými smysly na maximum. Znovu se objevil měsíc. Měsíčním svitem zaprášenou nocí najednou spatřil. Stín. Konturu lidské postavy! Zavanul mírný vánek. Do nosu jej drsně udeřil nepříjemný puch dlouho nemytého těla. Člověk? Kdo je to? Mlčel. Odnaučil se cokoli komentovat. Stín jej nemohl vidět ani slyšet. Bude pršet, pomyslel si Michal. Stín nehybně stál. Otočený zády. Hluboké ticho přerušil chrčivý kašel a vzlykot. Přerušovaný slovy: „Já nechci, já už nechci, …“ Po nekonečných letech slyšel lidský hlas. Ženu. Chtěl vykročit a rozběhnout se, ale zaslechl rychlé kroky. Byli daleko? Možná dvě stě metrů? S naprostou jistotou věděl, že nestihne udělat už nic. Slyšel ženu po stanoveném čase, příliš pozdě. Než stačil dál promyslet, rozvinout myšlenky, uslyšel těžké, temné a zlostné zavrčení. Michal se odplazil tak daleko, aby viděl a nebyl viděn, slyšel a nebyl slyšen. Až hluboko pod kůži se mu vedral skřípavý řev. „Ghima!“, „Ghima!“. Už věděl, jaký má slovo význam. „Jídlo!“ Pamatuje si na ty hlasy, bytosti, které neřekli nic, než jen „Ghima!“ Ode dne kdy hltavě sežrali lidstvo, se jen ukrýval a utíkal před nimi. Až do této chvíle se domníval, že zbyl na celém světě jediný živý z lidí. A oni neodejdou, dokud jediný živý lidský tvor na této planetě bude dýchat. Stín ženy si klekl na kolena. Poslouchal její modlitbu a do očí mu vstoupily slzy. Bezmoc a zoufalství vzlínalo jeho tělem. Věděl, že ji není pomoci. Tmu pročísly srdceryvné výkřiky. S hrůzou pozoroval, jak ze živé vytrhávají kusy masa a hltavě ji okusují. Zacpal si uši. Zavřel oči. Obličej zabořil do provlhlé země. Ne nesmí se už dívat. Začne křičet…Trvalo nekonečnou věčnost, než mohl zase otevřít oči. Nebrečel. Měsíc sinavým svitem ozařoval místo děsivé hrůzy. Z průhledných mračen se spustil déšť. Trpělivě a nehybný čekal, co bude po vraždě následovat. Lidojedi čichavě pozorovali a velmi podrobně okolí. Měli ještě hlad? Několikrát prošli kolem Michala velmi blízko, až cítil jejich hnilobný, slizovitý zápach. Pak zmizeli. Michal se zvedl a potom se to stalo. Vynořili se přímo před ním. Dal se do běhu. Jediné čím je převyšoval, byla rychlost. Utíkal k úkrytu. Za tři minuty ho nenajdou. Pokud jim dokáže utéct. Jako tisíckrát před tím. Teď litoval, že si nevzal baterku. Elektrického světla se bojí. Oheň jim nevadí. Nechápal to. Ještě sto metrů, padesát, deset. Odrazil se a seskočil ze silnice. Svalil se po několikametrovém pádu do vchodu jeskyně. Rychle se zvedl. Otlučený, bolestivě odřený na tváři a dlaních, rychle vyhledal vchod do ještě hlubšího úkrytu. Tady ho nikdy nenajdou. Oddychoval. Počkal, dokud se neuklidní. Potom rozsvítil. Sáhl po láhvi alkoholu a vydesinfikoval si rány, jako už mnohokrát před tím. Do hlavy se mu vkradl vlezlý dotaz. Co to bylo za ženu? Je povinen zjistit, odkud se vyjevila, i za cenu ohrožení vlastního života. Určitě nebyla sama. Musí tu být víc lidí. Musí to zjistit. Připraví se na průzkumnou výpravu a najde přeživší. Najde je. Přece nakonec nezavraždili všechny lidi? Michal se neprodleně začal připravovat na cestu. Bude hledat, dokud nenajde. Ví jak se proti lidojedům z vesmíru bránit. Dokonce už ví jak je zabít. Porazí je, a lidé znovu zabydlí planetu Zemi. |
Zoznam zverejených poviedok
1. poviedka: Detektiv
2. poviedka: MOONKiller
3. poviedka: Poselství z budoucnosti
4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
5. poviedka: Archa 12
6. poviedka: Žerty stranou
7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
8. poviedka: Agenti
9. poviedka: Sérum smrti
10. poviedka: Kozel zahradníkem
11. poviedka: Pohlad do neznáma
12. poviedka: Na cestách
13. poviedka: Úsvit Noci
14. poviedka: Cesta galaxiou
15. poviedka: Pomsta Sithov
16. poviedka: Výměna
17. poviedka: Výzkum
18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
19. poviedka: Právo na život
20. poviedka: Jsem laik
21. poviedka: Pozorovateľka
22. poviedka: Niečo, čo poznám
23. poviedka: Blízky nepriateľ
24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
25. poviedka: Šťastně až do smrti
26. poviedka: Penta
27. poviedka: Phobos
28. poviedka: Misia Son Umut
29. poviedka: Lidojedi
30. poviedka: Hra bohov
31. poviedka: Biela chodba
32. poviedka: Ruka
33. poviedka: Firma - TimeTraveller
34. poviedka: Uprostred prázdnoty
35. poviedka: Posledné kroky na Mesiaci
36. poviedka: Núdzové pristátie
37. poviedka: IDLE
38. poviedka: Ztracené HD
39. poviedka: Konzola
40. poviedka: Mary
41. poviedka: Výplach
42. poviedka: Bez hraníc
44. poviedka: V Meste niet nic nového
45. poviedka: Pán Willy
47. poviedka: Hrdina
48. poviedka: KDO JE TADY PÁNEM?
49. poviedka: Cesta
50. poviedka: Nový zaciatok
51. poviedka: Možná hrozba
52. poviedka: Lucid
53. poviedka: Důchod
54. poviedka: Dobrý úmysel
55. poviedka: KO
56. poviedka: Prozření
57. poviedka: Pád
58. poviedka: Ludia sa nemenia
59. poviedka: Link
60. poviedka: KLARK
61. poviedka: Alexander
62. poviedka: Viktor
63. poviedka: Smrtící lék
64. poviedka: Až zemre poslední žena
66. poviedka: Blaník
67. poviedka: Supervojak
68. poviedka: Ecce paradisus
Sponzori súťaže
Generálny sponzor
Hlavný sponzor
Broslowski
buqa
Creshaw
r.b.class
atrox
pEpinko
Creshaw
pEpinko
efgh
siddhi
buqa
calimerostv
PatrikL
AmOK
robertpoch
tryas
pEpinko
Luksa
Creshaw
Snake
lukasko
Michal Kiradžiev
Tonci20
Tonci20