Martin Miklica
Pád
Mohutné plachty se vzdouvaly pod nápory větru. Kýl prorážel masu temného oceánu a tiché předení motorů rozechvělo éter.
Solární plachetnice se elegantně pohupovala v proudech superstrun a všude kolem ní se na temné obloze třpytily hvězdy.
Na palubě se stočený do klubíčka na pohodlném lůžku nacházel jediný muž.
„Dobré ráno, Patriku“, pozdravila loď svého obyvatele tak jako už tisícekrát předtím. „Dobrá ráno.“, odpověděl Patrik. Na tomto ránu ve skutečnosti nebylo nic dobrého. Ani na tom včerejším ani předvčerejším, a nic dobrého nebude ani na žádném dalším ránu v následujících tisíciletích.
„Tak jaké jsou nejčerstvější novinky?“, zeptal se astronaut.
„Už jsme dosáhli téměř poloviny rychlosti světla. Během několika minut mineme horizont událostí.„ „Během několika minut … to už je tak dávno, co jsi to řekla poprvé.“
„Ano, pro stojícího pozorovatele to bude pouze několik minut. My neustále zrychlujeme v pádu do černé díry. Čas proto pro nás běží stále pomaleji. Bude nám to připadat jako statisíce let. A potom … „
Patrik věděl, že žádné „a potom“ loď nezná. Potom minou horizont událostí, a co je za ním neví nikdo. Tisíce lodí už zmizely v černé díře, ale žádná se nikdy nevrátila. Nikdo nevydal cestopis, nikdo nenatočil dokument o exotických krajích za ní.
Přál si, aby tam nebylo nic.
Tato ranní zpráva nepotěšila. Nepotěšila ho, ani když ji slyšel poprvé. Tehdy byl ještě velmi mladý. Vlastně byl možná mladší jen o několik minut, o několik hodin nebo o několik dní.
Čas tu neměl žádný význam. Usínal a vstával tolikrát, že nebylo v jeho silách rána počítat.
Jeho duše už byla stará, vrásčitá a nemocná, ale tělo bylo stále stejně mladé a dokonalé, jako když odlétal ze Země.
Kdyby věděl, že už se nevrátí, rozloučil by se pořádně. Udělal by párty pro své kamarády, objal by mámu a jedné dívce by řekl, že ji miluje. Možná že kdyby si na ni někdy udělal čas …
Čas.
Když nám uniká, proklouzává mezi prsty, naříkáme a stěžujeme si. Když něčí čas vyprší, pláčeme. A když je nám darován, nevíme, co si s ním počít.
Patrik dostal času víc než dost. Víc než uměl využít, víc než je dlouhá chvíle, kterou si lze zkrátit.
Nejdřív se díval na filmy.
Pak četl knihy.
Potom se zkoušel učit cizím jazykům, vařit exotické pokrmy, háčkovat, mapovat hvězdnou oblohu a chodit po laně.
Nakonec už jen věčně seděl na židli a nepřítomně zíral před sebe. Nicota mu zamořovala mozek a trávila krev.
Nebylo by pravdou, kdyby tvrdil, že se nikdy nepokusil s tím vším skoncovat.
Samozřejmě, podřezal si žíly, vypil jed, polil se alkoholem a zapálil, ano, to by na jeho místě udělal každý.
Nic z toho však nemělo smysl. Loď byla postavena tak, aby se o něj za všech okolností postarala.
Když se poprvé zastřelil, probudil se ukrutnou bolestí hlavy na ošetřovně. Loď ho dala dohromady a za tři dny byl zase jako rybička.
Po utonutí se mu ztěžka dýchalo a byla mu zima, po probodnutí srdce mu ještě týden vystřelovala palčivá bolest až do konečků prstů.
Utrpení mu bylo dopřáno do sytosti, ale vytoužené sladké zapomnění nepřicházelo.
A tak vzdal i to.
Potom už pouze bezcílně bloumal po lodi, a nepřítomně si pobrukoval. Každou chodbou a každými dveřmi prošel snad tisíckrát. Věděl, kde chybí šroubek, kde je prasklá barva, kde dělníci jen ledabyle svařili ocelové pláty, ale byl příliš unavený, než aby s tím něco dělal. Pouze tudy procházel, tak jako prochází dav kolem žebrající ženy.
A přitom často mluvil. Povídal si s lodí tak dlouho, až ji řekl všechno. Co kdy dělal, co si kdy myslel, co cítil. Popsal jí každou vteřinu svého života a pak znovu a znovu. Komu kdy udělal radost i koho kdy zradil.
Tehdy ho uvěznění v temném víru bolelo nejvíc. Tak moc se chtěl vrátit na Zem. Ne aby se zachránil, jen se omluvit těm, kterým ublížil, i to by udělalo jeho muka snesitelnějšími.
Loď mu naslouchala. Když se jí ptal, odpověděla mu. Nehodnotila jeho život, nesoudila ho, nedělala žádné závěry. To na ní měl opravdu rád.
Nakonec o něm věděla úplně všechno a on věděl všechno o ní.
Není pravda, že stroje nemají osobnost. To se vám zdá, když s nimi mluvíte několik minut a žádáte korektní a přesné odpovědi. Když s nimi mluvíte celé roky, všimnete si, že mají charakter. Mají své názory, přemýšlí.
Kolikrát se mu zdálo, že loď potěšil. Pak často začínala rozhovor, mluvila o nevážných tématech a laškovala. Jindy byla zase uražená, odpovídala pouze krátce a úsečně, tehdy nikdy nezačala mluvit první. A pak se mrak nad jejich vztahem zase přehnal a oni si společně prozpěvovali. Tak to šlo už ode dne, kdy se poprvé potkali.
To bylo o jeho pětadvacátých narozeninách.
Jako každý kluk se toho dne měl stát mužem. V minulosti podstupovali chlapci různé rituály. Lovili divou zvěř holýma rukama, zdobili si těla ornamenty nebo šli bránit svoji zem.
Dnes je to jednodušší, stačí přinést kousek hvězdy.
Mladý muž dostane solární plachetnici, překrásný stroj elegantních tvarů. Její sametově černý povrch se stále jemně přeměňuje, jakoby v jeho útrobách bušilo srdce a vhánělo život i do nejzazších kapilár. Když stojí na zemi, její rytmicky pulzující filtrační membrány připomínají žábry ryby marně lapající po vzduchu. Ale jejím mořem je vesmír.
V tom moři hledá mladík kapičku, hvězdu, třeba i docela maličkou, která bude jenom jeho.
Někteří říkají, že jsme se se schopností poznat právě tu svou hvězdu narodili, že se vytříbila miliony let evoluce. Jiní říkají, že si hvězda vybere chlapce.
Jisté je, že ji pozná, nikdy si ji nesplete s žádnou jinou z miliard. Stane se její součástí a ona se stane součástí jeho.
Když chlapec dospěje a vybere si ženu, kousek své hvězdy jí daruje, žár svého srdce.
Původně měly vesmírné koráby sloužit k průzkumu vesmíru, k vědeckým expedicím a osídlováním nových světů, ale doopravdy se nikdy nepoužily k ničemu jinému, než zkoušce dospělosti.
Cestování vesmírem je bezpečné, k nehodám dochází výjimečně, pád do gravitačního víru černé díry je prakticky vyloučen, tvrdila příručka k ovládání plachetnice.
Patrik ji četl aspoň tisíckrát. U této pasáže se vždycky smál.
„Patriku, vstávej.“, zašeptala loď.
„Dobré ráno, zlatíčko.“
„Dnes se rozloučíme. Za chvilku překonáme horizont událostí. Toto je možná naše poslední společná snídaně, tak bych ti chtěla poděkovat za vše, co jsi pro mě udělal.“
Astronaut zvedl obočí. To bylo poprvé, co slyšel jinou zprávu, než každé ráno. Možná kdysi byla i nějaká rána, kdy ještě na lodi nežil, ale ta si nepamatoval.
Za dobu co tu byl, mladíkova mysl dospěla, zestárla a nakonec umřela. Řekl o sobě vše a už zbývalo jen to poslední, rozloučení, slova, která jeho rty nikdy nepronesly.
„Miluju tě.“
Pak je pohltila temnota.
Nevěděl přesně, co čekal. Možná skřípání trupu lodi stlačovaného nesmírnou silou do malé kuličky, možná prudkou bolest, když gravitační síla od sebe odtrhá nejdřív orgány a pak jednotlivé atomy nebo možná setkání s bohem.
Nestalo se nic. Otevřel oči. Vše bylo na svém místě, tak, jak to bylo vždy. Jen počítadlo chronometru stálo tvrdohlavě na místě.
„Děkuji, já tebe také“, odpověděla mu loď.
Muž a jeho vyvolená stáli společně na počátku věčnosti.
„Podívej mami, to je krása!“, vykřikl chlapeček a přilepil nos na umaštěné okénko hvězdoplánu. Jeho pozornost přitáhla plamenně zářící kresba mizící ve chřtánu černého disku.
„Škoda, že dlouho nevydrží“, zklamaně pozoroval pomalu dohasínající konec spirály.
„Mami, co je ti?“
Mladá žena odvrátila tvář, a oči jí zalily slzy.
Myslela na chlapce, který ji kdysi dávno slíbil přinést kousek hvězdy.
|
Broslowski
buqa
Creshaw
r.b.class
atrox
pEpinko
Creshaw
pEpinko
efgh
siddhi
buqa
calimerostv
PatrikL
AmOK
robertpoch
tryas
pEpinko
Luksa
Creshaw
Snake
lukasko
Michal Kiradžiev
Tonci20
Tonci20